Nepřekrývejte své trápení, postavte se mu!

0
2854

Obecně bychom mohli lidi rozdělit na dvě základní skupiny. První přeceňuje své trápení, druhá ho naopak podceňuje. V obou případech jde o brzdu nejen v rozvoji, ale i v životě samotném, jelikož společným znakem je neřešení. Než definice míry je proto důležitější identifikace trápení a následně jeho racionální vyřešení.

Signály, které bychom neměli přehlížet:

Pokles dobré nálady, trudomyslnost, pokles  životní energie – křehké zdraví, nárůst zlozvyků, závislostí, stagnace – nuda

Jedná se o něco, co mnozí pokládají z počátku za normální.  Popírání reálného stavu prodlužuje trápení, oddaluje nevyhnutelné. Jako vždy platí: ničí-li tě to, vyřeš to nebo jdi od toho.  Přimhouříme-li oči z počátku, v dlouhodobějším hledisku se symptomy zhorší a řešení bude mnohem obtížnější a bolestivější.

Síla není v tom zůstat v trýznivé situaci. Síla je dokázat odejít.

Slzy

Často máme tendence zapomínat na své slzy, zlehčovat je, někdy i tajit, kamuflovat. „Já to zvládnu, já jsem silný/á, nic se neděje.“ Ale slzy (nejsou-li radostí/dojetím) jsou znamením, kterým naše tělo, rozum i srdce křičí, že je něco v nepořádku, že to bolí.

Útěk k iluzím, slibům, k „až, kdyby“, lžím, sebezapření, odkládání řešení

Neumíme-li situaci vyřešit správně, pravděpodobně pro nás vůbec není. Pokud žijeme z představ o zářných zítřcích či se utěšujeme „zlatými“ časy včerejška, nežijeme teď. Život v kruhu sebeklamu a sebezapírání je vyčerpávající, často i devastující, nevyjdeme-li z něj ven. Jak Albert Einstein řekl: Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.

Žádný slib lepšího zítřka zabitého nevzkřísí, stejně tak jako žádná omluva.

V tomto světě neseme odpovědnost především sami za sebe. Za své zdraví, za své myšlenky, za své emoce a za své činy. Co tu necháme, (vy)tvoříme, záleží jen na nás. My jsme ti, kdo nesou odpovědnost za to, kým jsme. Známé přísloví říká: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Ale děláme-li NIC v situaci, která vyžaduje řešení, kazíme si život, často i životy kolem.

Každý správný čin přinese odezvu, stejně tak každý špatný čin, ignorace na tom nic nezmění – jen oddálí, prodlouží trápení. Život má tendenci učit nás tak dlouho, dokud se nenaučíme, nepochopíme…

K přeceňování a zveličování našich starostí patří stěžování si a žádná velká akce. K podceňování patří mlčení nebo popírání a taktéž žádná velká akce. Není tedy až tak zásadní, zda jde o přehánění či naopak, ale o to, jak to vyřešíme.

Velkou akcí rozumíme takovou, která přinese ovoce, změní situaci. Většinou vyžaduje velké odhodlání, vystoupení z kruhu i chvilkový strach, smutek. Jelikož i když opouštíme špatné, odcházíme od pohodlí, „jistoty“, zvyku. Dáme-li si ale čas na zpracování, vyrovnání, budeme za takový krok rádi. Následuje totiž pocit svobody, radosti, nové životní energie, naděje, síly.

Nejdůležitější zásada:
Nebuďme s lidmi, kteří nás úmyslně ničí, týrají či balamutí

Když VIDÍME, co dotyčný způsobil, většinou si uvědomíme, že to vskutku není dobré a že nechceme být s někým, kdo způsobuje slzy nebo jsou mu lhostejné. Ale málokdy sami sebe vidíme, popř. za pár minut na odraz v zrcadle zapomeneme, smutnou fotku smažeme, kapesníky vypereme. Vytěsníme to, omluvíme (i neomluvitelné). Proto často máme větší starost o smutné/plačící přátele/rodinu, než když smutníme/pláčeme my (proč druhé umíme politovat, rozumně jim poradit, ale sobě tolik úsilí, citu ani rozumu nevěnujeme?)

Druhé vidíme, vnímáme, nezkreslujeme situaci, nemáme tendence stavět je do pozice, kde na nich nezáleží a na tyranovi ano (nemáme růžové brýle), nezapomínáme, bereme to konstruktivně, reálně. Proto existuje doporučení, abychom se dívali/vnímali, co se s námi děje, co s námi dotyčný člověk či prostředí dělá, jak na nás působí… Můžeme se svěřit rodině, přátelům (ti nám dají radu a směr – vidí nás, myslí to s námi dobře) nebo nahrát audio, ve kterém se vyzpovídáme, poslechneme si rozechvělý hlas, negativní emoce, či vytvořit trvanlivou fotku způsobeného pláče, na kterou se podíváme vždy, když chytneme druhý dech a iluzi, že: „to nic není/nebylo“ nebo že: „tentokrát to bylo naposled, on/a se změní.“

Buďme opatrní před tím, kdo rád způsobuje bolest (uvědomme si: ne, není to normální, ne, nezasloužíme si to), obzvláště před lidmi, kterým jsou naše nervy či slzy lhostejné. Jsme-li v práci, kolektivu, vztahu…  kde nám není dobře (popř. opakují se nepříjemné chvíle) vyřešme to, netýrejme sebe ani druhé.

Život je těžký, přináší úskalí už sám o sobě (taková, s kterými nic nelze dělat), proto nemusíme žádné vytvořené smutky a stresy tolerovat, přehlížet, promíjet ani akceptovat. S lidmi, které si do života vybíráme, bychom měli zažívat ty nejkrásnější chvíle (STÁLE), stejně tak v prostředí, které si vybíráme: práce by nás měla naplňovat, koníčky bavit, domov uklidňovat… Máme-li trápení, volá tím naše tělo, mysl i srdce po záchraně, vyřešení, změně – vyslyšme ho.