Rozetněte ty prudce svazující okovy konformity!

Naše narození, naše první týdny, naše první roky života – to vše bylo naprosto jedinečné a neopakovatelné, úplně stejně jako my samotní. Naše tělíčko, naše talenty, jednoduše naše celá bytost! Jak ale čas plynul, tak jako kdybychom naší originalitu a autenticitu úplně ztratili. Tak to však naštěstí není – pouze jsme ji ukryli pod slupky toho, jak bychom se měli chovat podle společenských konvencí… Málokdo však má odvahu vůbec zapochybovat, zda jsou tyto společenské konvence správné. Pevně věřím, že vy tu kuráž máte a budete pochybovat společně s námi.

Narodili jsme se jako originál, tak proč umírat jako kopie?

Vypěstovali jsme si totiž fantastický výplod fantazie založený na domněnce, že většinový názor je vždy ten správný a pokud souhlasím s většinou, je největší šance mít pravdu, konat správně a nevypadat na tupce. Už však málokoho ale napadne rozhlédnout se kolem a ujistit sám sebe, zda tato většina má skutečně alespoň většinou pravdu. Je skutečně dělat to, co dělá většina, tak moudré? Zamyslete se sami…

Hluboko v nás zakořeněný pocit, že vše ví lépe někdo jiný, jen ne my, je pozůstatek z dětství. “Tito velcí obři vše vědí, nedělají chyby, a proto musí mít vždy pravdu,” znělo v naší mysli při pohledu na ty, jež nás vychovávali – naše modly. To pramenilo ve zvyk – zvyk jednat podle toho, co nám radí druzí. Jak jsme totiž byli bystří a učenliví, všimli jsme si, že tu jsou i ostatní se svým názorem. Ti, kteří, když se nám něco nepovede, na nás zdviženým ukazováčkem upozorňují a smějí se nám. Tak návyk “držet se s davem” začal být řešením většiny skupinových situací při rozhodování. A rozum dostával častokrát volno.

Jako ve školní lavici: “Děti, kdo si myslí, že je to pravda?” My si pomyslíme: “Já, já vím, že je to pravda!” Raději však jemně natočíme hlavou doprava a doleva, abychom se ujistili, kolik našich kolegů to považuje za pravdu a kolik ne. A jakmile se objeví nahoře nejvíce rukou, honem má ručka vystřelí taky vzhůru! “No jasně, nemusím nad tím přemýšlet a takhle přece nebudu vypadat na hlupáka, pokud si to mysleli takřka všichni!” A rázem jsme povýšili tento zvyk na druhou přirozenost. Vidíte se v tom také? Nestyďte si to přiznat, pokud ano – jen opravdu málokoho toto nenapadlo.

Já však nejsem ty, ty nejsi já, my nejsme oni a oni nejsou my. Každá bytost má svůj vlastní rozum.

Začít však dělat něco jinak s sebou pokaždé přináší nejeden pohled nedůvěry, ironie, nevěřící či nepřející pohled i pohledy závistivé. Dále pochybovačná a srážející slova! To proto, že jednáme podle svého rozumu a neřídíme se “vševědoucím” pohledem většiny. Velice zajímavou disciplínou je také sledovat diametrální rozdílnost reakcí většiny a menšiny.

Velice nerad, ale pro názornou ukázku se tomu lze jen těžko vyhnout, nyní zmíním statistiku a nějaké to číslo. Z průzkumů vyplývá to, že 5 % lidí ze všech je finančně zajištěných, zbylých 95 % zajištěných není. Mohou být extrémně chudí, mohou finančně zápasit, mohou si žít dobře, ale být v dluzích. Jsou v poměru 1:19. Selským rozumem z toho vydedukujeme, že naprostá většina lidí nebude bohatá a že na 20 lidí, jež potkáte, jich bude průměrem 19 chudých. S kým však primárně řešíme své finance…? V případě, že však prahneme po bohatství, koho z těchto 20 lidí je nejmoudřejší poslouchat a řídit se jeho radami…? Ano, průměrně toho jednoho jediného. Nyní se však bavíme pouze o financích – dost podobná situace panuje i v ostatních oblastech činnosti – štěstí, lásce, vztazích, práci, podnikání, umění, sportu atd.

Budeme-li neustále duplikovat jen to, co dělá většina, neexistuje ani sebemenší naděje stát se menšinou! Budeme jen dalším postradatelným kouskem té většiny.

Právě konformita, nekompromisní zabiják lidského talentu, vede k mnoha stavům nejistoty, strachu, bezmoci a jejich přátelům z říše negativna. Z říše totálně přecpané a přetékající problémy, smutkem, pomluvami a závistí. Proč to všechno? Jelikož se nevěnujeme a nerozvíjíme své vrozené talenty a máme v gatích naděláno kvůli pár pohledům a slovům od ostatních!

A pokud vám i při čtení článku neustále vyvstávají otázky jako: “Co by na to asi tak řekli ostatní?” nebo: “Co dělá většina?” , je to právě důsledek konformního uvažování, které však zpočátku nevypadalo vůbec špatně – vypadalo naopak vskutku výhodně! Nyní nám však brání… Toužíte po změně? Tak víte co? Jakmile vás příště prvně zmíněná otázka napadne, sami sobě slibte, že se dotyčných zeptáte! Nestyďte se, nebuďte nesmělí! Jednoduše za dotyčným běžte a zeptejte se: “Pavlo, co bys řekla na to, kdybych začala hrát na harfu (lyžovat, jezdit na koni, učit děti plavat, investovat do komodit, háčkovat, změnila práci…)?”. Nebo jí zavolejte a poté porovnejte, jak moc vaše představivost skrze domněnky extrémně fantazírovala. Vážně, udělejte to a mohu vám zaručit, že to bude tvrdý direkt pro vaše vlastní konformní jednání, kterého se lze tímto způsobem zbavit. Časem totiž rozpoznáte, že toto jednání nejste vy – je uměle vytvořené.

Vzpomínáte nejraději na momenty, kdy jste se drželi zpátky, nebo kdy jste se naopak naplno odpoutali, vykročili s nespoutatelnou kuráží vpřed a udělali něco neobvyklého…?

Vklouzněte tedy do tepláků, drapněte z věšáku vyřazenou větrovku, umně utáhněte i poslední křížek na tkaničce u tenisky a vyražte ven do světa na zdravou procházku! Je dost možné, že potkáte jednoho, dva, tři známé i neznámé, kteří zakroutí hlavou, vrhnou na vás výraz podobný býkovu, jemuž toreador právě ukázal muletu, vysmějí se vám, rozeberou vaší – pro ně absolutně – nesmyslnou a nepochopitelnou snahu, když zrovna půjdou do své oblíbené hospody na to tisíckrát ohrané pivko nebo kafe. Vy však pomyslete na to, že již nikdy více nejste tou většinou a buďte na to hrdí – v tu chvíli jste ti dvacátí a možná budete trnem v oku těch devatenácti. Pamatujte ale, že tento trn si do oka umístili oni sami, vy jste jim ho tam nevpíchli!

Stejně tak vezměte do ruky kytaru, sedněte ke klavíru, pobuďte celý jeden den na osamoceném místě v rozjímání, napište na Dreamlife svůj životní zvrat, uskutečněte návštěvu kina s kamarádem z dětství, oslovte vám atraktivní osobu, přestavte znenadání svůj obývák, vyrazte na tancovačku, běžte posilovat, uháčkujte vánoční ozdobu a následně o právě prožitých pocitech sepište třeba báseň nebo píseň!

Přátelé, žijte s námi naplno! Konformní jednání však ve své nabídce možností tuto postrádá – dejme tedy raději na svůj rozum, ne na rozum většiny. Ano, přicházejí momenty nahánějící hrůzu, těžké životní chvíle a závažná rozhodnutí. A jste to vy, kdo je musí vyřešit. Bylo, je a bude to těžké! Nezapomínejte však, že se vždy je na koho obrátit – minimálně na Dreamlife a jeho věrné čtenáře ano. Jestli tedy horoucně toužíte žít skutečně naplno, přišel čas udělat konformitě pápá!