Michal Viewegh je enfant terrible současné české literatury. Mnozí jeho knihy čtou a mnozí nikoli nebo by to alespoň nikdy veřejně nepřiznali. Pojďme se podívat na to, co stojí za úspěchem tohoto tvůrce i na důvody, proč je mnohým příjemný asi jako návštěva zubní ordinace. Ostatně sám jeho kontroverzní životní příběh plný vzletů a pádů je skutečně dokonalou látkou na román.
Kdo je Michal Viewegh?
Spisovatel Michal Viewegh se narodil roku 1962 v Praze. Do světa literatury vstoupil už během studia na VŠ, první kniha mu vyšla roku 1990, šlo o novelu Názory na vraždu.
Do povědomí veřejnosti se vepsal výrazně až o dva roky později autobiografickým románem Báječná léta pod psa, tehdy byl oceňován hlavně pro schopnost nadsázky a jemné ironie, a dokonce si za svou tvorbu odnesl Cenu Jiřího Ortena, prestižního ocenění pro mladé autory do třiceti let.
Michal Viewegh tvořící, bdící
Dnes patří k našim nejplodnějším spisovatelům, jelikož mu vyjde minimálně jedno dílo ročně. Celkem už jich na kontě má do dnešních dnů bezmála třicítku, což je první důvod, proč mu mnoho znalců literatury nemůže přijít na jméno. A náleží také k těm nejčtenějším a komerčně nejúspěšnějším, knihy z jeho pera pravidelně válcují žebříčky prodejnosti, náklady jdou do desetitisíců a celkem se už prodalo okolo dvou milionů výtisků. V roce 2008 se mu dokonce podařilo prolomit magickou hranici sta tisíc, konkrétně s Románem pro muže. Jeho čtenáři mu zkrátka rozumějí.
Kritika už méně. Vytýká mu především notnou podbízivost a přiznává sice kvalitní řemeslné zpracování, ale naprosto minimální hloubku a zcela povrchní nepokryté zesměšňování toho, co mu zrovna není po chuti. Michal Viewegh podobné ohlasy ale neřeší, podstatný je pro něj především zájem jeho obecenstva, který je značný. Byť dává odpůrcům tak trochu za pravdu tím, že se sám přiřazuje k autorům racionálním. V jednom rozhovoru o sobě prohlásil, že je člověkem, který nad psaním hodně uvažuje a svým povídkám či románům vtiskává promyšlenou konstrukci.
Neštěstí nechodí po horách, ale po spisovatelích
Poněkud smířlivěji někteří literární kritici přistupovali k jeho knize Zpátky ve hře, sbírce povídek, které se staly prvním fabulačním literárním pokusem poté, co se kvůli prasklé aortě ocitl v ohrožení života. Což mu zásadním způsobem ovlivnilo veškerou následnou existenci, vzalo sebevědomí i ovlivnilo další pracovní směřování – dostavila se první tvůrčí krize.
Ale dodalo životní pokoru, která se projevila i literárně. Z postavy Oskara, spisovatelova alter ega, dříve bezstarostného a úspěšného sukničkáře, se vytratila dávka hédonismu a stal se zlomeným mužem. Vůbec poprvé svou situaci autor reflektoval v próze Můj život po životě, která byla ryze autobiografická.
Sám sobě paparazzim?
Vlastní život je mu ostatně neopominutelným základním kamenem pro veškeré psaní. I to mu řada lidí nemůže zapomenout, neboť má pocit, že tímto exhibicionisticky zaprodává vlastní soukromí. Vodou na mlýn takovým hlasům bylo v podstatě i to, když se do periodik tištěných i internetových dostala informace o rozpadu jeho třináctiletého manželství.
A hned v závislosti na ní urputně psala média i o důvodu. Novináři byli zvědaví a Michal Viewegh upřímný, tak se veřejnost dozvěděla o osobním životě i tohle, byť tentokrát nikoli na stránkách knih. Navrch spisovatel obratem přispěchal s tím, aby si za svoje „uklouznutí” posypal hlavu příslovečným popelem. Za vším proto viděli mnozí odpůrci promyšlenou medializaci a zdařilou kampaň na podporu prodeje vlastní tvorby.
Sám o sobě Michal Viewegh tvrdí, že psaní je pro něj smysl života a s bojovnou urputností se k němu vrátil i přesto, že jej trápí po prodělaných zdravotních obtížích stále deprese a výpadky paměti, které jsou pro spisovatele poměrně fatální.
Padouch nebo hrdina? Vypočítavý kalkul nebo snaha psát tak, aby to těšilo především čtenáře, bez ohledu na fakt, že průměrnému recenzentovi se ježí chlupy? Přečtěte si sami a udělejte si vlastní názor.
© Holanová
