Jakmile začal chodit, začal také plavat. Když mu byly dva roky, jeho rodina se přestěhovala do Honolulu, kam byl jeho otec převelen coby výkonný ředitel ocelářské společnosti. Právě zde začal Mark na světoznámé Waikiki Beach překonávat vlny oceánu a dělal to tak téměř každý den. „Měli jste vidět, jak ten malý klouček s vervou skákal do vody,“ řekla později jeho matka při interview pro časopis Time.
Díky podpoře rodiny začal brzy plavat závodně. Do rodné Kalifornie se vrátil v šesti letech a začal formální trénink v Sacramentu, středisku YMCA. Po třech letech ho vzal otec do Plaveckého klubu Arden Hills, kde pracoval s Ahermem Chavoorem, který byl po mnoho dalších let Markovým trenérem a mentorem. Hned za rok ve věku deseti let vyhrál ligu věkové kategorie 17letých! Ten rok měl ale problém s časovým plánem tréninku, který překrýval jeho hodiny hebrejštiny ve škole. Opět zasáhl jeho otec a řekl rabínovi: „I Bůh má rád vítěze.“ A Mark měl zajištěný plnohodnotný trénink. Po dalším stěhování neodradila Marka ani vzdálenost 80 kilometrů k bazénu od dalšího postupu. Tím spíše, že jeho trenérem se stal světoznámý George Haines z Plaveckého klubu Santa Barbara. „Plavání není všechno…“ říkávál jeho otec, „…vítězství je.“ Ve svých patnácti letech se zúčastnil Maccabiah Her v olympisjkém stylu v Tel Avivu a vyhrál čtyři zlaté medaile. Za další čtyři roky na stejné akci jich už bylo šest.
Když bylo Markovi 17 let, poprvé překonal světový rekord, a to na 400 metrů volným stylem. Plný sebevědomí a prázdný pokorou se kvalifikoval na Letní olympijské hry v Mexiko City a hrdě rozhlásil, že vyhraje šest zlatých medailí. Čelil tvrdému pádu. Vyhrál pouze dvě zlaté medaile a to ještě k tomu v týmových štafetách. Osobně vyhrál jednu stříbrnou a jeden bronz. Pro některé atlety by už jen umístění mezi prvními třemi bylo životním úspěchem, avšak pro Marka to byla nejhorší rána. Osmnáctiletý mladík měl na výběr pouze dvě možnosti: zasloužit si comeback nebo se vzdát.
Následující čtyři roky trénoval na univerzitě v Indianě, kde vyhrál všechny závody, kterých bylo možné se zúčastnit a stanovil skoro ve všech disciplínách nové světové rekordy. Naprostou samozřejmostí byla jeho kvalifikace na mnichovské Olympijské hry v roce 1972.
V Mnichově pak Mark vyhrál nejenom dříve ohlašovaných 6 zlatých medailí, ale přidal i o jednu více. Všech sedm vítězství byl zároveň nový světový rekord! Do dnešního dne nikdo nepřekonal tento nadpozemský výsledek, byl to nejúspěšnější výkon v historii atletiky.
Jeho triumf za pár hodin dostal velmi hořkou příchuť. Palestinští teroristé zajali v Mnichově židovské olympijské atlety a 11 z nich popravili. Místo toho, aby nový král sportu oslavoval triumf s hlavou hrdě vztyčenou, krčil se mezi houfem bodyguardů, kteří ho urychleně odvezli z Německa do USA. Svět měl štěstí, že nepřišel o svého nejlepšího atleta.
Po svém velkém vítězství a tragickém incidentu se rozhodl, že jeho plavecká kariéra končí. Dodnes se věnuje podnikání a přednáší o úspěchu. Pokaždé, když uvidíte někoho tak daleko před sebou, že se vám zdá nemožné dosáhnout jeho úrovně úspěchu, pamatujte na toto – přestože Mark Spitz vyhrál naráz sedm zlatých medailí a za každou stanovil nový světový rekord, v jednom okamžiku svého života také neuměl plavat.
