M-497 alias Black Beetle: Příliš bizarní král rychlovlaků

Přelom šedesátých a sedmdesátých let v USA opravdu nebyl příznivým obdobím pro léta zaběhnuté železniční společnosti, které jinak přečkaly opravdu ledacos, automobilovým boomem počínaje a nejrůznějšími krizemi a válkami konče. Automobilová i letecká čísla nadále strmě rostla a to se muselo projevit přirozeně právě na železnici. Následkem těchto krušných časů byl v americké Pensylvánii vznik společnosti Penn Central, která se zrodila z popela dvou nejvýznamnějších společností (a přirozeně také těžko smiřitelných rivalů) v severovýchodním cípu země – The New York Central a The Pennsylvania. A to i přes fakt, že se jedná o jednu z nejhustěji osídlených končin amerického kontinentu. Pietní písní první jmenované byl pompézní rychlovlak M-497, nebo chcete-li, Black Beetle (Černý brouk), jak si jej promptně přezdili v Clevelandu, kde se přední plášť lokomotivy v černém vyvedení nějakou dobu vyhříval za výlohou jedné z prodejen. Inu, lidová slovesnost.

Black Beetle je – nebo spíš byl – experimetnální proudový (tryskový) vlak, který vzešel z podnikavé hlavy Donalda Wetzela. Wetzela, bývalého Mariňáka a člověka s šestnáctiletou zkušeností ve věci konstruování vlaků, napadlo „vylepšit“ běžný dieselový model Budd Rail o tryskový motor J-47-19, který se uchytil jako přídavný raketový motor bombardéru Convair B-36 (ve své době byly obdobné experimentální postupy běžnou praxí). Wetzel osobně nechtěl být tak okatě bizarní a umístil trysky na záď lokomotivy, než jej jeho vlastní žena dohnala k tomu, aby je přesunul na opačnou stranu. Ne, že by kresbičky choti na prostý jídelní ubrousek udělaly na Wetzela takový dojem – došlo mu, že toto zlepšení bude zároveň svou vahou tlačit na nos lokomotivy, čímž získá lepší „grip“ na kolejích (a potažmo také bezpečnost i rychlost).

Dnem D byl pro Černého brouka s tradičně skvělými referencemi od rýsovacího prkna 23. červen roku 1966, shodou okolností rok, kdy potichu zmizel z tratí tzv. Aerotrain. Ideální (rovné a udržované) úseky mu Wetzel našel kdesi v Ohiu, kde se Black Beetle vytáhl s maximálkou 296 km/h, což byl s přehledem nový železniční rekord. A protože přišel na svět „montovací metodou“, ani to všechny zúčastněné příliš nestálo.

Přesto Black Beetle zelenou nedostal, neboť nebyl na vyšších místech shledán „komerčně životaschopným“. Pravda by možná zněla trochu jinak, kupříkladu „příliš nekonvenční“ nebo dokonce „příliš strašidelný“. Rychlovlak přesto nedokázal málo – přímo totiž ukázal prstem na fakt, že rychlost a bezpečnost na lepších amerických železnicích se nevylučují. Protože však byla výše zmíněná fúze dvou společností na spadnutí, zametly se tyto zajímavé informace pod koberec a oprášeny byly až v době diesel-elektrických a plně elektrických lokomotiv. Prostoru se tímto dostalo mnohem přízemnějšímu projektu Metroliner, který byl ve srovnání s Black Beetlem jen takovou lokálkou. Přepravu pasažérů na vzdálenost delší než 200 mil totiž vzdaly železniční společnosti prakticky bez boje.

Black Beetle se osobně nedočkal ani místa mezi nekonvenčními muzejními kuriozitami (jak je na opačné straně Atlantiku velice dobrým zvykem). Nejprve přišel o trysky a poté byl roku 1984 definitivně sešrotován. Don Wetzel následně použil tryskový motor jako základ pro úspěšný odhrnovač sněhu ze zavátých severských tratí.