Ludwig van Beethoven: Když touha nahrazuje smysly

Ludwig van Beethoven se narodil v prosinci roku 1770 v německém Bonnu. Pocházel z tradiční hudebnické rodiny s belgickými kořeny (odtud netradiční jméno) a jeho dědeček byl ředitelem bonnské dvorní kapely. Překážky se Ludwigovi začaly stavět do cesty velice brzy. Již v osmi letech se stal živitelem rodiny, protože jeho otec propadl alkoholu. Mohl naštěstí dělat to, co uměl – koncertně vystupoval a v jedenácti letech začal skládat své vlastní skladby. Od počátku projevoval veliký talent, a tak opustil školu a bylo rozhodnuto, že pojede studovat k velkému Mozartovi. V sedmnácti letech skutečně odjíždí do Vídně, ale vrací se ihned poté, co zjišťuje, že jeho matka umírá na tuberkulózu. Po její smrti se musel mladý Ludwig starat o své mladší bratry a chvíli trvalo, než mohl ve studiích ve Vídni pokračovat. Učil se skladbě od významných komponistů, jako byli Haydn, Schenk nebo Salieri. Dělal významné pokroky a získal si přízeň dvora pro své klavírní umění. Jeho prvotní tvorba byla ovlivněna především Bachem, Haydnem a také Mozartem. Netrvalo dlouho a Beethoven si vytvořil vlastní originální styl, kterým uchvátil nejednoho posluchače. Jedním takovým byl kníže Lichnowský, který jej zabezpečil a dopřál mu absolutní svobodu v jeho tvorbě. Dochované skicáře dokazují, jak obtížně a klopotně se často propracovával k jedinečné stavbě a gradaci svých kompozic.

Okolo třicátého roku života se u Beethovena začínají projevovat potíže se sluchem. Zkoušel řadu druhů léčby i pomůcek, ale sluch se neustále zhoršoval, až kolem roku 1815 úplně ohluchl. Beethoven byl touto osobní tragédií velice vážně zasažen. Jen málokdo si dokáže představit utrpení, jakým asi procházel. Žádný smysl či schopnost jeho těla nebyla tak důležitá jako právě sluch. Obětoval by chůzi i zrak, jen aby znovu slyšel líbezný zvuk klavíru. Toužil stát se nejvýznamnějším skladatelem své doby a dlouho se zdálo, že je na správné cestě. Po složitém období sklíčenosti se rozhodl, že od svého snu neupustí. Zvítězil a nakonec to byla sama jeho zhoubná choroba, která mu dopomohla k proslulosti.

Beethoven se věnoval především skladbě symfonií, sonát a smyčcových kvartetů. Svá nejvýznamnější díla vytvořil pomocí své představivosti pouze po paměti. Nejslavnější 9. symfonie d moll vznikla v roce 1824, tedy téměř deset let od doby kdy naposledy slabě slyšel. Neodhalenou záhadou Beethovenova života se stal dopis „nesmrtelné milence“, kterou oddaně miloval, ale jejíž totožnost se dodnes nepodařilo zjistit. Ideální milenka vystupuje v jeho jediné opeře Fidelio. Údajným obrazem Beethovenovy složité duše je klavírní dílo – 32 sonát, které mají neuvěřitelnou vnitřní dynamiku a napětí. Beethoven předběhl svou dobu o desítky let. Na konci jeho díla stojí jako gigantický pomník nedostižná Missa solemnis (1823), slavnostní mše, která však nebyla komponována pro liturgické účely.

Ludwig van Beethoven zapsal své jméno do historie nesmazatelným inkoustem díky víře ve vlastní schopnosti. Můžeme jen těžko hádat, jaký by byl jeho osud, kdyby nebyl připraven o svůj nejvzácnější smysl. Byla jeho životní tragédie tím, co v něm probudilo skutečného spícího hudebního génia? Možná by, nebýt tohoto handicapu, vytvořil ještě úspěšnější díla. A dost možná bychom jeho jméno ani hudbu nikdy neslyšeli.