Charles Darwin: Tajemství zvané evoluce

Roku 1809 se v anglickém městě Shrewbury narodil Charles Robert Darwin. Na přání otce chtěl pokračovat v rodinné tradici a začal studovat medicínu ve skotském Edinburghu. V osmnácti letech však přešel do Cambridge, aby studoval teologii. Netrvalo dlouho a přišel třetí obrat v jeho životě, a to ve chvíli, kdy se seznámil s několika vědci, kteří podnítili jeho zájem o přírodní vědy, hlavně geologii a biologii. Jeho dědeček, Erasmus Darwin již v 18. století vyslovil tehdy velice odvážnou hypotézu, že veškerý život na planetě vznikl z jediného kořene, který stvořil Bůh. V té době Už byly nalezeny zkameněliny několika vymřelých druhů, které naznačovaly správnost evoluční teorie. Jakým způsobem evoluční vývoj probíhá však zůstávalo stále nepoznáno.

Tato otázka lákala Darwina natolik, že se roku 1831 rozhodl ukončit studium teologie a věnovat se naplno evoluční otázce. Záhy přišla první příležitost. Královská válečná loď Beagle se právě připravovala na pět let trvající výzkumnou plavbu do oblasti Tichomoří. Darwin se přidal k výpravě jako samostatný přírodovědec. Bylo to odvážné rozhodnutí, za svou činnost nezískával žádný plat a pět let na moři skýtalo mnoho nebezpečí. Cesta vedla podél břehů Jižní Ameriky, přes Galapágy, Tahiti, Nový Zéland a Tasmánii. Měl velké množství času, který trávil především studiem geologie. Významným momentem pro jeho bádání byla zastávka na tichomořském souostroví Galapágy. Po dobu pěti týdnů měl možnost zkoumat rozmanité druhy plazů, ptactva a ostatního živočišstva. Na každém ostrově nalezl podobné a přesto odlišné druhy. Tvorové se vyvíjeli izolovaně a každý se přizpůsobil místním podmínkám. Bylo zřejmé, že podobné druhy vzešly ze společného předka a jejich vzájemné odlišnosti se vyvinuly až později. Toto byl konečně jednoznačný důkaz, že se biologické druhy v čase vyvíjejí a mění.

Roku 1836 dokončila Beagle bezpečně cestu kolem světa. Charles se vrátil do Anglie, kde odstartoval usilovnou výzkumnou činnost. Měl potvrzené důkazy, že k evoluci dochází, ale stále nemohl zodpovědět otázku, co je hnacím motorem tohoto vývoje. Studoval všechny dostupné materiály a celou svou mysl směřoval k nalezení odpovědi. Vyčerpávající hledání nebralo konce a mnohokrát uvízl ve slepých uličkách. Trvalo dva roky, než nalezl ten pravý úhel pohledu. Logicky očekával, že řešení problému je skryté, ale místo toho jej mohl vidět všude kam se podíval. Darwin pochopil, že klíčem k evoluci je všudypřítomný konkurenční boj o přežití. Ve svých knihách to popisuje takto: „Náhle jsem pochopil, že v podmínkách existenčního boje se příznivé změny zachovávají a rozmnožují, kdežto nepříznivé mizí. Výsledkem musí být formování nových biologických druhů.“

Evoluce je tedy důsledek tlaku vnějších přírodních podmínek. Tak vznikl základ první skutečně vědecké teorie evoluce, založené na principu přirozeného výběru. Darwin sám nepřišel se samotnou myšlenkou existence evoluce. Jeho hlavním přínosem je fakt, že jako první dokázal popsat způsoby, jak k evoluci dochází. Když své myšlenky v roce 1839 zformuloval a byl připraven je otisknout, zaváhal. Jeho tvrzení přicházela s něčím naprosto novým, odporoval mnoha tehdejším uznávaným vědcům, a tak je přirozené, že přišla chvíle, kdy ztratil odvahu. Uběhla značná doba a Darwin svou teorii stále oficiálně nepublikoval. Změna nastala ve chvíli, kdy obdržel dopis od Alfreda Wallace. Jednalo se o dalšího přírodovědce, který dospěl k podobným závěrům jako Darwin, a tak jej kontaktoval. Toto povzbuzení uvedlo věci zpět do pohybu a roku 1858 oba vědci své závěry uveřejnili. Neshodovali se v jedné zásadní věci. Alfred Wallace odmítal zařadit do evolučního stromu člověka. Důkazem se stala lebka nalezená v Německu se zvláštně vyvinutými nadočnicovými oblouky. Darwin odhodil veškeré pochybnosti – lidé se vyvinuli z opičích předků! V listopadu 1859 vyšla jeho nejslavnější kniha s názvem O původu druhů. V den jejího uvedení do prodeje byla zcela vyprodána a říká se, že snad jen Bible měla na lidské myšlení větší vliv, než tato kniha. Charles Darwin prožil zbytek života s rodinou, se svou ženou byl šťastný a měli celkem deset dětí. Přednášel na mnoha univerzitách a napsal ještě řadu přírodopisných knih. Do složité skládanky evoluční teorie přesto chyběl jeden podstatný kousek. Jednalo se o mechanismus, kterým se evoluční změny předávají – mechanismus dědičnosti. Tuto záhadu vyřešila až později genetika.

Lidský život je příliš krátký, abychom pocítili přímý vliv evoluce. Přesto je naše přirozená schopnost adaptace a přizpůsobivosti vysoce rozvinutá, a to i z pohledu duševní a myšlenkové připravenosti. Čím obtížnější zkoušky překonáme, tím lépe a s větší odvahou se postavíme těm, které budou následovat. Člověk, který se naučí tuto přirozenost využít, dokáže vypracovat své schopnosti na takovou úroveň, že časem bude obtížné najít překážku, s níž by se nedokázal vypořádat.