Císař Napoleon III. dostal spásný nápad, jak tuto neprakticky vzdálenou kolonii osídlit. 30. května 1854 vydává dekret, kterým ruší věznice ve Francii a přesouvá je na zámořská území. Tropická Guyana i malý ostrovní ráj Iles du Salut se tak na téměř sto let proměnily v peklo, které oficiálně skončilo rokem 1938, kdy byl odhlasován zákon o uzavření věznic, ale neoficiálně pokračovalo až do roku 1954, kdy více než dva tisíce přeživších vězňů bylo deportováno zpět do vlasti.
Prvotním cílem nebylo budování nových věznic, ale hlavně zemědělský rozvoj oblasti, kde by se osadníci navzdory své minulosti stali majiteli vlastního kousku půdy.
Francouzští vězni odjezd do Guyany vítali s nadšením. Guyana jim byla prezentována jako neobyčejně úrodná země, kde se sklízí dvakrát do roka, vládne tu věčné jaro a odjezd je zárukou snadného zbohatnutí. Zpočátku šlo vše podle plánu, dokonce z Francie dorazily i ženy, aby se noví osadníci lépe adaptovali.
Ale idyla netrvala dlouho. Káznice se stávala státem ve státě, administrativní spory narůstaly a systém trpěl nedostatkem dozorců. Napoleon to vyřešil větou, která se později ukázala jako prorocká: „Necháme je hlídat většími lumpy, než jsou sami.“ I díky tomu se rozmohla korupce, pašování, začal platit zákon džungle. Bohatí vězni si kupují přízeň a mlčení dozorců a ti je zase neváhají drasticky mučit, aby získali jejich úspory, ukryté v kovové tubičce v žaludku.
Situaci vězňů zhoršil zákon, který jim po propuštění nařizoval strávit v Guyaně stejně dlouhou dobu jako ve vězení. Většina z nich se nebyla schopna začlenit a raději se znovu nechávali odsoudit, aby se ve vězení najedli.
Uvádí se, že věznicemi Francouzské Guyany a Ďábelských ostrovů prošlo na 60 tisíc vězňů. Ti, kteří byli konečně volní, v naprosté většině dožívali svůj život v Guyaně.
Žádná divoká zvířata… jen žraloci
Na ostrovech, které se proměnily v jedno velké vězení, nikdy nežila divoká zvířata, dokonce ani hadi. Jedině moře ukrývalo ve svých hlubinách obávané predátory, kteří byli zárukou, že žádný z vězňů se nebude pokoušet o útěk – žraloky. Ti ve dne v noci číhali na svou kořist. Na lidské maso byli zvyklí a chutnalo jim: vězňů bylo hodně, ostrovy malé, úmrtnost vysoká. Ne nadarmo se Guyaně přezdívalo „suchá gilotina“. Vypráví se, že stačilo, aby se ozvalo vyzvánění zvonů ohlašujících smrt dalšího vězně a hladina se už rozčeřila nedočkavými strávníky. Mrtví neměli ani čas zmizet pod hladinou – žraloci se o ně poprali v moři zbarveném krví. Mimochodem, v případě smrti vězně se nikdo neobtěžoval poslat zprávu rodině do Francie. Vězni byli pro své blízké ztraceni už v okamžiku, kdy nasedali na loď vezoucí je do Guyany.
Stopy po věznicích jsou na Iles du Salut patrné dodnes. Souostroví tvoří tři ostrovy, z nichž každý má svou vlastní historii. Největší z nich je ostrov Royale, kde končili méně nebezpeční odsouzenci. O jejich osudu se toho dozvíme nejvíc v místním muzeu, které mapuje celé toto období. Na minulost narazíme na každém kroku – mořské koupaliště ohraničené kamennou zídkou, aby byli vězni a dozorci chráněni před žraloky /dnes slouží turistům/, bývalá vězeňská nemocnice, zbytky cel, kostel, vyzdobený vězněm s malířským talentem… Všechny tyto památky jsou dostupné buď individuálně, nebo s průvodcem. Ostrov lze obejít za půl dne včetně koupání v moři, které – na rozdíl od pevniny – je opravdu modré. Nocovat se dá v bývalé administrativní budově, sloužící dnes jako ubytovna a restaurace, venku v hamaku nebo v bývalých domech dozorců.
Ještě romantičtější a autentičtější zážitek nabízí druhý největší ostrov – Saint Joseph. Pokud budete mít štěstí, je tady téměř liduprázdno, až na základnu cizinecké legie. Ticho je skoro zlověstné, když procházíte zbytky cel, z nichž zbyly pouze ruiny, které pomalu, ale jistě zahlcuje tropická vegetace. Polorozbořené zdi propletené kořeny a liánami mají takovou atmosféru, že navzdory horkému slunci běhá mráz po zádech. Najdeme tu i malý hřbitov, na kterém pod šumícími kokosovými palmami odpočívají dozorci a jejich manželky. Děti, často oběti epidemií žluté horečky a malárie, jsou pohřbeny u majáku na ostrově Royale.
Nejmenší ostrov si zachoval své původní jméno – Ďábelský. Je prakticky nedostupný a přístup na něj je zakázán. Sloužil jako místo deportace politických vězňů. Osud nejslavnějšího z nich, Alfreda Dreyfuse, odsouzeného za velezradu /později se ukázalo, že neprávem/, je nejznámější. Dreyfus strávil na ostrově v naprosté izolaci pět let. Dnes po něm zbyl dům, ve kterém žil, a kamenná lavice, kterou vlastoručně zbudoval na útesu, aby si ukrátil nekonečné hodiny o samotě.
Výletní místo ve stínu věznic
Ďábelské ostrovy budou už navěky spojeny s Motýlkem – Henri Charrierem, který je proslavil, ačkoli údajně na nich nikdy nepobýval, byl vězněn na pevnině a většinu historek, které popisuje, si „vypůjčil“ od svých spoluvězňů. Ti mu za to nemohli přijít na jméno, ale na druhou stranu – který spisovatel se přesně drží skutečnosti? A bez něj by sláva Ďábelských ostrovů byla jen poloviční.
Dnes je toto souostroví oblíbeným výletním místem. Kromě své jedinečné historie nabízí i koupání, rybolov, pozorování zvířat /běžně lze narazit na opice a želvy, občas pod nohama proběhne aguti/. Máte-li duši dobrodruha, lze tu v poklidu strávit pár příjemných dní, prakticky odříznuti od civilizace. A návštěvu raději neodkládejte – tropická džungle pomalu, ale jistě přebírá vládu nad nad zbytky věznic, o kterých se dodnes vyprávějí legendy.
