V roce 2013 natočil Paolo Sorrentino nepřehlédnutelný a vizuálně nádherný film La grande bellezza. Italsko-francouzská koprodukce vytvořila tragikomický snímek, nad kterým se musí každý zamyslet sám. Nás to inspirovalo k úvaze o tom, kde se skutečně nachází ta pravá velká nádhera. Příběh trvá přes dvě hodiny a dává nám mnoho podnětů k přemýšlení o vlastní osobě a o přístupu ke způsobu života. Co podle redakce vyjadřuje, zjistíte níže. 
Průvodcem po antických památkách a velkolepých budovách se stal Jep Gambardelli, stárnoucí autor jednoho bestselleru toužící napsat ještě jeden trhák. Film je z velké části kritická sonda do života povrchně žijící a rádoby umělecky smýšlející italské smetánky. Satirická kresba osudů a pitoreskních situací, kladoucí si otázku, kam až může společnost zajít.
Lze vůbec velkou nádheru unést? Situace, kdy se japonský turista s fotoaparátem na krku dívá do dálky na italské věže, věžičky a střechy grandiózních paláců a chrámů, se vyhrotí ve chvíli, když se mu podlomí kolena a on upadá na dlažbu. Ztratil snad půdu pod nohama kvůli velké nádheře, nemohl její tíhu unést? Ať byl kolaps způsoben nedostatkem vody nebo okouzlením a přílišnou horlivostí vše vidět je asi jedno. Sorrentino nechá vysvětlení na vás, ostatně jako poslání celého snímku. Vnímavý a empatický spisovatel Gambardelli se protlouká městem, starými uličkami a poznává různé lidi z nejrůznějších sociálních skupin, generací, lidi různých uměleckých ambicí, názorů a charakterů. Snaží se odpovědět si na otázku, kde je ta nádhera, o které by napsal.
Je to svoboda člověka? Nacionalismus a láska k vlasti? Tradice vyvěrající z umělecké a významné minulosti? Vizuální krása a nádhera antických soch, obrazů a renesančně čistých a posvátných budov?
Film doslova hýří všemi barvami, hudbou a hlavně kontrasty. Vše, co je krásné navenek, zdá se být prázdné a vyprahlé uvnitř. Nejviditelnější kontrast je mezi společností a italskou renesancí. Oblé kupole antických bazilik, dokonalá těla renesančních bohyň vytesaná do mramoru a perspektivou zachycené postavičky na plátnech Michelangela a Rafaela jsou nádherné, ale jsou mrtvé. Svým způsobem prázdné stejně jako přehnaně nalíčené, výstředně oblečené a drogami sjeté skupinky italských občanů hrající si na intelektuální vrstvu, po které jistě ,,zůstane“ nějaký odkaz.
Ale co to bude? Bude to společnost zahleděná sama do sebe, požírající nejdražší exotické ovoce a popíjející sekt? Ta, která nesmí vynechat ani jeden večírek na střeše? Má být odkazem jedna velká party, kde mají všichni své problémy, ale nikdo je neřeší, pouze se navzájem uklidňují, že je mají zkrátka všichni? Film satiricky tančí mezi otázkou, co je tedy smyslem bytí a mezi tím, co je onou nádherou. V budovách a plátnech na rozdíl od laciných gest společnosti zůstává nesmazatelný odkaz na poli dějin umění. V hrdinově mysli se po letech probouzí vidina pravé skutečnosti, nabádající ho k tomu, že odkaz zřejmě nebude v marnotratné společnosti zmítané osudem v nejdražším kokainu s pózou inteligentních bohémů.
Zklamání a vnitřní smutek provází Jepovo myšlení a pohledy na kolemjdoucí bez přestání. Nenachází krásu a inspiraci, zato v něm až nezvladatelně bují ironie a sarkasmus, se kterými se dělí ve společnosti. Jeho nadhled nad věcí je vtipný a zároveň nekompromisní, na jedné straně urážlivý na druhé pak s citem pronesený. A právě po letech soudů a poznámek ke svým přátelům a známým zjišťuje, že je to právě vzpomínka na mládí, která by mu dodala impuls k napsání dalšího slavného kousku. Že ta pravá nádhera je v čisté lásce a nezkaženém přátelství. V obyčejných přesto upřímných rozhovorech se svou hospodyní, v pravých a krásných vzpomínkách a v úvahách o podstatě bytí, v přemýšlení o situaci a v řešení, jak ji napravit. To krásné je všude okolo nás, v maličkostech, ve vzpomínkách a v touze poznat něco nového. A o tom už by se dalo něco napsat, uvažuje Jep Gambardelli. Nejen psát se o tom může, ale tato velká nádhera se dá i unést a každý ji ponese rád.
Více informací o filmu naleznete na CSFD.cz
© Mikysková Barbora
