Pokora, moudrost nabytá opravdovým úspěchem

Příběh cestovatele, který brázdí středohoří Francie a jehož život navždy změní setkání s mlčenlivým horalem, byl napsán Jeanem Gionem v roce 1953. Novela byla zfilmována a jejích celých třicet minut patří k nejlepším dílům světové kinematografie. Obraz velikosti a s ní svázané pokory je studnou myšlenek a pravd, kterých z příběhu můžeme čerpat plné džbery. Muž, který sázel stromy předkládá definici pokory ve své nejčistší podobě – velkým se člověk nestává díky slavným činům, ale díky tomu, že se nikdy nepovažuje velkým pro malé věci. Zkrátka pokleknutí je ta správná pozice pro sázení semen, ze kterých má vyrůst les vinoucí se k nedohlednu.

Mnoho lidí dnes žije v přesvědčení, že měřítkem úspěchu jsou vydělané peníze, majetek a moc. Jejich zkreslené vidění pak vede k pronásledování cesty, která jejich bankovnímu účtu přinese nejbohatší úrodu, nebo naopak k téměř altruistickému ignorování reálné potřeby peněz. Ať už se člověk přikloní k jedné nebo druhé, jisté je, že ruku v ruce s takovým „úspěchem“ kráčí arogance a přemrštěné ego. Já mám luxusní auto, drahý mobil, značkové oblečení, co máš Ty? Už s vámi někdo, kdo měl peníze, hovořil v podobném duchu, nebo jste to z jeho tónu vycítili? A považujete jej za opravdu úspěšného? Jiní se holedbají – na co mít super auto, já nechci, aby mě peníze změnily, raději budu tam, kde jsem, než aby se ze mě stal libový frajer. A takový člověk snad úspěšný je? Oba příklady přetékají arogancí a egem.

Opravdový úspěch nelze měřit penězi, vozy, jachtami, ani tím, že člověk nemá nic. Považovali byste toho, jenž vyhrál miliony, za úspěšného? Jistě ne, on má jen peníze. A pohádkové dědictví? Ne, sláva Paris Hilton je protkána absencí úspěchu. Díky pokoře nepotřebuje být opravdový úspěch dokazován vlastními slovy. Malost touží po mluvení, avšak moudrost oplývá pokorou a věděním. Arogance a ego jsou tím prvním, kdo druhé soudí a nebo bez okolků odsoudí.

Pokora je schopnost nevidět sebe sama ani jako střed vesmíru a ani jako střed životů všech lidí kolem nás. Je to vědomí, že vše kolem se nemusí podřizovat výhradně našim touhám. Pokora je schopnost odpustit druhým a ještě dříve sám sobě. Pokorný člověk nepodmiňuje svůj úspěch jedinečným „Já“, ale ví, že mnoho dalších jej může dosáhnout také. Díky pokoře dokážeme opravdu vidět druhé i s jejich sny, neúspěchy, štěstím a omylností. Je to vědomí, že sami nejsme neomylní. Pokora je přijetí odvěké pravdy, že malé věci dnes, udělají v čase velký rozdíl.

Vrátíme-li se k příběhu Muže, který sázel stromy, objevíme toho, kdo by měl největší právo říkat „Já“. Ale je to ten, který nejvíce času mlčí, koná. To nejdůležitější na úspěchu je, kým se člověk stane, zatímco jej dosahuje. A to nelze popsat výčtem: „Já jsem takový a takový…“ Já jsem, já mám, já, já, já. Takové jáEgo lpí na všem, co máme. Avšak pokora rozdává vše, co máme – a ani nyní není řeč o penězích a majetku. Pokora opravdového úspěchu je nejlepší cestou, jak se stát silákem Božím.

Celý příběh Muže, který sázel stromy si můžete přečíst zde…
Zfilmovaný příběh Muže, který sázel stromy můžete shlédnout zde…