„A pak mi to došlo. Tady není žádný prostor na intriky, žádný prostor na polopravdy. Nyní si nemá cenu nic si nalhávat, nyní to ani není komu nalhávat.” Jakmile jsem pokořil mantinel jménem Je to divné, otázky se najednou začaly rojit jako vosy, jimž jde o život.
Proč vlastně dělám to, co právě dělám?
Jak mohu být upřímný k ostatním, když jsem se to nenaučil zatím ani sám k sobě?
Jak mohu chovat opravdu hluboké a intimní vztahy, když toto pouto nedokážu vytvořit ani sám se sebou?
Opravdu jsem tam, kde jsem si přál být?
Čím bych mohl ještě více pomáhat a být prospěšný?
Kdy jsem naposledy řekl blízkým, co k nim cítím?
I ty nejdivnější otázky měly a mají svůj smysl, hluboko v útrobách těla člověk cítí, že je to správně. Nikomu to nemusíme říkat, musíme si je však zodpovědět. Na každou otázku si podvědomě odpovíme, na každou otázku totiž odpověď již dávno známe. Stačí kopa otevřenosti a upřímnosti.
Každý, kdo toto absolvoval, ví, že životní moudrost je k nám mnohem blíž, než se zdá. Tohle všechno přišlo znenadání. A přitom jsem dělal něco, co dělám každý den – díval jsem se do zrcadla… Avšak o chvíli déle než normálně. Tyto řádky byly vepsány do tohoto odrazu. Život je jedno velké zrcadlo. Zvládni sebe, poté zvládneš život.
„Vše záleží na tom, zda jste schopni podívat se do zrcadla a osobě, kterou zde spatříte, s upřímností říci, že jste odvedli své maximum!“ – John McKay
