Rychlost z motokárových závodů si Karl Wendlinger přenesl i do německé formule 3, kterou ve své druhé sezóně vyhrál a zajistil si tak místo v juniorském týmu Mercedes-Benz. Do vozu Sauber-Mercedes C11 usedal po boku talentovaných mladíků Michaela Schumachera, Heinze-Haralda Frentzena, Maura Baldiho a Jean-Louis Schlessera, se kterými dosáhl na celkové páté místo mezi sportovními vozy. Na konci roku 1991 okusil volant formule 1 a v následující sezóně již absolvoval všechny závody, bohužel tým se finančně i sportovně trápil a nejlepším výsledkem bylo čtvrté místo. Po dvou sezónách usedl do kokpitu týmu Sauber, následující dvě sezóny opět ukořistil nejlépe čtvrté místo a po těžké nehodě v Monaku 1994 si dal od závodění pauzu na rekonvalescenci. Monaku 1994 předcházel tragický víkend v Imole, kde zemřel krajan Roland Ratzenberger a mistr světa Ayrton Senna. Po dvou vynucených pauzách se vrátil naplno k závodění, krom pravidelné účasti ve slavném 24hodinovém závodě Le Mans, kde získal mimo jiné absolutní třetí místo, se pevně usadil v šampionátu FIA GT.
Dreamlife: Bylo Vaším cílem již od útlého věku stát se profesionálním jezdcem ve formuli 1 nebo jiném světovém šampionátu? Jak jste se k závodění dostal ?
Karl: Možná ne úplně od útlého věku, ale již můj otec byl závodníkem, i když ne profesionálním, a já jsem se s ním jezdil dívat a poznávat atmosféru. Když mi bylo kolem dvanácti, začal jsem uvažovat, že bych mohl zkusit závodit. Ve čtrnácti jsem se poprvé posadil do motokáry a závodil jsem v ní čtyři roky. Samozřejmě, když jste mladý kluk, nemáte šanci si zajistit zázemí, s tím mi velmi pomohl můj otec, který vše financoval, dělal mi mechanika, staral se o vše kolem.
Dreamlife: Začínal jste až ve čtrnácti letech, není to trochu pozdě, když Michael Schumacher začínal již ve svých čtyřech letech?
Karl: Je potřeba si uvědomit, že Michael se narodil na motokárové dráze, jeho otec byl manažerem motokárové dráhy a umožnil mu to. V té době se ale smělo závodit v motokárách až od čtrnácti.
Dreamlife:Když přišla řeč na Michaela Schumachera, zastavme se u něj. Byli jste spolu v týmu, je možné Michaelovu později tolik zdůrazňovanou osobnost přirovnat k jiným jezdcům? Později Michael dokázal postavit na nohy tým Ferrari a získal celkem sedm titulů mistra světa F1, třeba od stejně slibného H. H. Frentzena se očekávalo mnohem více úspěchů.
Karl: Ne mnohem více, ale samozřejmě ve věku 18-19 let byl Heinz-Harald na stejné úrovni jako Michael. Ale Schumacher si uvědomil, že závody nejsou pouze o talentu, ale že do toho musí dát rozum. O veškeré práci kolem, jako jsou přípravy, a o vlastním nasazení v boji o úspěch. Závody nejsou jen o rychlosti na trati, je to kombinace těžké, velmi těžké práce a samozřejmě pak toho talentu.
Dreamlife: Takže nám můžete naznačit, třeba procentuelně, v jakém poměru je třeba namíchat talent, těžkou práci, schopnost koncentrace a odhodlání, aby se jezdec mohl posunout na nejvyšší úroveň jakou je F1?
Karl: Je to opravdu složitá kombinace. Těžká práce na sobě a kolem, talent, určitá dávka štěstí, v kariéře být ve správnou dobu na správném místě a také mít vizi, co chcete dokázat. Když všechno dáte správně dohromady, máte šanci.
Dreamlife: A dostal jste se někdy do fáze kariéry, kdy jste ztratil víru a řekl si, že to nemá cenu? Že bude nejlepší závodění hodit za hlavu a věnovat se něčemu jinému? Že formule 1 je daleko, že se do ní nemůžete dostat…
Karl: Ne, taková otázka v podstatě nenastala. Než jsem se dostal do formule 1, snažil jsem se ze sebe vždycky vydat absolutně to nejlepší, samozřejmě jsem o formuli 1 snil, ale soustředil jsem se na každou kategorii, ve které jsem závodil. A když jsem odvedl maximum, věděl jsem, že buď to na F1 bude stačit nebo ne, ale vždy jsem se soustředil, aby můj výkon byl absolutně precizní.
Dreamlife: Pokud se můžeme zmínit o Imole 1994, jak obtížné to pro Vás bylo, když zemřel Váš krajan Roland Ratzenberger a Ayrton Senna…
Karl: …ano, byl to obrovský šok, co se stalo v Imole, všichni jsme byli překvapení, zaskočení a zklamaní. Ale rozhodl jsem se, že chci být i nadále pilotem a závodit a že mé rozhodnutí by na tom, co se stalo, stejně nic nezměnilo. Takže jsem si řekl, budu pokračovat.
Dreamlife: Jakým způsobem jste byl schopen udržet soustředění na závodění? Ne nutně po závodě v Imole, ale spíše obecně. Máte nějaké pomůcky nebo nástroje?
Karl: V podstatě nepotřebuji nějaké pomůcky nebo nástroje, je pro mě přirozené udržet koncentraci na cíl, kterého chci dosáhnout a pokračovat v tom, co dělám, jak nejlépe můžu. Pokud se přece rozhodnu něco dokázat nebo něco udělat, je normální, že udělám maximum, abych toto rozhodnutí naplnil. Nebo ne?
Dreamlife: Když se s koncentrací přesuneme přímo na závodní dráhu, asi málokdo si dokáže představit, co se jezdci odehrává v hlavě během kvalifikace či závodu. Mohl byste nám přiblížit, na co se soustředíte a na co myslíte?
Karl: Maximálně se koncentruji na následující zatáčku a na bezprostředně nadcházející bod, abych byl co nejrychlejší a dokázal v každém místě získat.
Dreamlife: Závěrem bych se vrátil do roku 1994, kde jste hned v následujícím závodě po Imole utrpěl velmi vážnou nehodu, po které jste byl v bezvědomí. Po rekonvalescenci jste se vrátil k týmu Sauber a odjel ještě několik závodů. Nebyla ta nehoda důsledkem nějaké nejistoty nebo ztráty koncentrace po nešťastných událostech z Imoly? A nebál jste se po této nehodě znovu usednout do kokpitu?
Karl: Absolutně bych tyto dva závody nespojoval, jak jsem říkal, byl jsem rozhodnutý pokračovat v závodění. Z nehody z Monaka si nic nepamatuji, mé poslední vzpomínky jsou z večera den předtím. Poté jsem se probudil až v nemocnici, díval jsem se na sebe a říkal si, že asi nejsem v nejlepším stavu. Ale obavy z opětovného usednutí do kokpitu jsem rozhodně neměl, v mé mysli nebyla žádná vzpomínka, která by je mohla vyvolávat a byl jsem opět motivovaný a odhodlaný pracovat zase na maximum.
