Dnes se potřebuji dostat k finálnímu řešení pracovního projektu, předtím si ale zaběhnu deset kilometrů v parku, protáhnu se, skočím s kamarádem na zdravou snídani do oblíbeného bistra, v deset zahájím poradu s kolegy a ve dvanáct s nimi poobědvám. Po obhájení projektu vyzvednu malou ze školky, manželku na nákupu, vyvenčím psa a večer si uděláme se ženou večeři u bazénu, při svíčkách a před spaním budu krátce meditovat. Nesmím zapomenout na pravidelné jídlo a pauzy mezi prací, tři kávy, občasné vyřízení pracovních emailů a neposledně i těch soukromých. 
Podle našeho názoru by měl takový člověk meditovat půl dne předtím, než se k takovému dni dostane. Společnost a doba na nás tlačí, abychom byli co nejvíce multitaskingově založení, zvládali tisíce věcí najednou, dokázali se soustředit na několik úkolů a všechny je dotáhnout ke zdárnému konci.
Diáře jdou na dračku
Vznikají firmy, které vyrábějí diáře na zakázku, jedná se o individuální diáře, které se snad mají dle jednotlivých reklam snad i nafouknout, aby do nich mohl takhle zaměstnaný člověk vměstnat všechno, co potřebuje.
Co ale způsobuje společenský tlak naší psychice, koncentraci a výsledkům v práci? Roztěkanost, nervozitu, že nic nestihneme tak, jak máme a v poslední řadě i zklamání ze sebe samého.
No uznejme…nelze pořád dokola všechno plánovat. Copak dokážeme existovat pouze tak, že máme nos zapíchnutý v diáři, protože jinak se neorientujeme ve všech povinnostech? Všeho moc škodí a překombinované harmonogramy, jejichž cíle by bylo možné splnit pouze v případě paralelních světů, kterými můžeme proplouvat sem a tam, jsou vražedné.
Jestliže si klademe náročné a hlavně nereálné cíle, nejen, že je nesplníme, ale navíc se budeme večer co večer proklínat, jelikož jsme opět nesplnili to, co jsme si na počátku dne vizualizovali. Někdy člověk nemůže být vítězem. Ale proč? Protože nemůžeme vyhrávat, když běžíme v několika dráhách, několika směry. Cíle se míjí a my míjíme cíl.
Jak ze začarovaného kruhu ven?
Všechno je to o prioritách a o nastavení těch nejdůležitějších cílů. Nemůžeme se soustředit najednou na učení nového jazyka, dopsání disertační práce, vybudování si skvělé kariéry, starání se o malé dítě, udržování fitness linie, pečování o výstavního psíka, oblíbené cestování, charitu, pravidelné setkávání s kamarády, s rodinou …a takhle bychom mohli pokračovat.
Samozřejmě, že takový život možný je. Můžeme dělat věci, které nás baví, které potřebujeme dělat, ale nemůžeme si myslet, že je všechny stihneme v horizontu pár dní. Že si ráno s velkýma očima, hrncem horké a silné kávy nakreslíme harmonogram a večer těch třicet úkolů s úsměvem na tváři odfajfkujeme.
Nemusíme najít pravdu hned, stačí ji objevovat po krůčcích. Nemusíme se zdokonalit po měsíci cvičení, udržitelné a reálné je postupné dodržování zdravého životního stylu. Vždyť co je ve skutečnosti na takovém snažení nejlepší? Samotná cesta! Nemusíme mít všechno hned a ani to nejde! Uvědomme si, že nejsme roboti. Takže tužku do ruky, rozbalte znovu ten papír s úkoly a proškrtejte se k reálnému číslu, které můžete během dne splnit. Pak si můžete večer sednout s hrnečkem čaje, zachumlat se k partnerovi do deky a s úsměvem ty úkoly odškrtat.
© Barbora Mikysková
