Když Lance Armstrong přebíral čestný doktorát z Tuftovy univerzity, řekl: „Pro člověka, který sotva dokončil střední školu, je neuvěřitelně ironické obdržet takovou poctu.“
„Cítím, že mám mnoho společného se studenty i když je mi 35 let“, pokračoval, „protože jak oni tak i já vždy směřujeme k novým horizontům.“ Lance se zabýval profesionálním sportem 20 let a podle jeho slov uměl jen jedno – trápit své tělo na kole. Jeho životní příběh mnoho lidí vnímá jako spanilou jízdu za úspěchem lemovanou žlutými trikoty a kroky na stupínky vítězů. Přesto existuje druhý, naprosto odlišný příběh. Jiný horizont, ke kterému se Lance zoufale snažil dostat. Horizont slibující boj o život, přežití a opětovný comeback.
V roce 1996 uslyšel z úst doktora zdrcující zprávu: „Máte rakovinu varlat pane Armstrongu.“ Nic, o čem by pětadvacetiletý kluk z Texasu chtěl mluvit. Poté, co v prosinci dokončil chemoterapii, si nebyl jistý, jestli se vůbec dožije roční kontrolní prohlídky.
Uběhlo dlouhých 18 měsíců od okamžiku, kdy z úst doktora zazněl hrůzu nahánějící verdikt a Lance si ani jednou nesedl na kolo. Přesto v roce 1998 dal slib, že se vrátí zpět na vrchol. „Když jsem se rozhodl pro návrat, neexistovaly žádné záruky. Vytvořil jsem nový tým a začal trénovat. Myslel jsem si, že když jsem z těla kompletně vymýtil tu děsivou nemoc, tak se vrátím na závodní dráhu a ihned vyhraji. Měl jsem metastáze v břiše, plicích a na mozku. Říkal jsem si – zbavím se všeho toho svinstva a vyhraji všechno. S takovým postojem jsem trénoval.“
Realita byla ale taková, že nevyhrál. Ještě hůř, úplně ztratil lásku ke sportu a ke kole. Nelíbila se mu jeho práce. Nelíbila se mu Evropa, kde trénoval. Vzdal to a na jaře roku 1998 se vrátil domů. Toto je příběh, který nikdo nevypráví. „Byl jsem rozhodnutý, že s ježděním nadobro končím. Začal jsem se poflakovat s kamarády, pít pivo a hrát golf. Byl to způsob života, který neměl nic společného s životným stylem vrcholového atleta.“ Až mu jednoho dne dobrý přítel řekl: „Nemůžeš takhle skončit. Vrať se na kolo a dotáhni alespoň tento rok. Dal jsi slib svému týmu a lidem, kteří porazili rakovinu. Musíš dokončit alespoň tento rok.“
Díky tomu se Lance vydal do odlehlého tréninkového střediska Boone v Severní Karolíně. Byl tam jen on, kouč a kamarád. Po prvních osmi dnech trénování v 4 °C a silném lijáku se znovu zamiloval do kola. „Teprve v tom okamžiku začal můj opravdový comeback. Zbytek je historie.“
Koncem roku 1998 se zaměřil na jediné – největší cyklistický závod na světě. „Nejsem si jistý jakým způsobem jsem se dostal z postoje nevím jestli vůbec chci ještě závodit k co takhle vyhrát největší závod světa? Ale udělal jsem to. Všechno bylo o risku, o přijatých výzvách.“ Přesto to pro něj bylo klidné období. Protože od něj nikdo moc nečekal a navíc sám nevěděl, čeho bude schopný, neexistoval žádný tlak ani stres.
V letech 1999 až 2005 patřil první stupínek na Tour de France právě Lanci Armstrongovi. Sedm titulů v řadě na nejtěžším cyklistickém závodě světa po vítězství nad rakovinou. Lance Armstrong splnil svůj slib. Dokončil tréninkový plán na rok 1998 a jakmile se znovu zamiloval do svého poslání, úspěch byl nevyhnutelný.
je skvělé si připomínat tyto momenty a životní příběhy, když se daří, stejně tak jako když chce člověk něco vzdát… vlastně i ve filmu Vybíjená se objevil a řekl tam hodně silnou větu, která mě v tu chvíli zasáhla… respekt Lanceovi