Tento článek není o politicích ani vládních stranách. Nebudeme mluvit o ČR ani EU. Vynecháme všechny státy světa, až na některé příklady. Budeme mluvit o tom nejpodstatnějším v této souvislosti, o základech svobody, svobodného podnikání a kapitalismu.
Představme si Davida, právě dostudoval školu a vydělává průměrný plat. Nyní existují tři způsoby, jak můžeme jeho peníze získat. První způsob je pro Davida nejpřínosnější a využívá jej dobrovolně. Za předpokladu, že mu někdo nabídne službu nebo výrobek, který má pro něj větší hodnotu než peníze v kapse. Pokud tedy chceme Davidovi peníze, dodáme mu kávu, nebo opravíme vůz. Druhý způsob, jak získat jeho peníze, je již pro Davida nedobrovolný, tím způsobem je krádež. Potajmu se vloupat k němu domů a vzít si něco, na co nemáme právo. Třetí způsob je pro Davida také nedobrovolný. Jsou jím daně. Stát zdaní jeho příjem a také veškeré jeho nákupy.
Základem svobodného trhu jsou tři skupiny lidí, spotřebitelé, dodavatelé a výrobci. Pokud se vláda daněmi dotkne jednoho z nich, ovlivní i zbylé dva. Spotřebitelé, kteří si to neuvědomují, pak volí právě tu vládu, která zdaní podnikatele (dodavatele a výrobce), to se ovšem nevyhnutelně odrazí v ceně výrobků a spotřebitel na tom tratí sám. Většina lidí je v prostředí svobodného trhu zaměstnávána u podnikatelů. Pokud takový zaměstnanec bude volit vládu, která začne více podnikatele zdaňovat, pak se nemůže zaměstnanec divit, že sám sobě zvyšuje riziko propuštění. Podnikatel, který se dostane do finančních problémů, ať už zvýšeným zdaněním nebo jinou okolností, jako první sníží stavy a propouští zaměstnance.
Pokud vláda naopak více zdaní spotřebitele, ten si nebude moct dovolit tolik nákupů jako dříve a tak na tom tratí i podnikatelé (dodavatelé a výrobci). Pokud si jejich výrobky díky výši spotřebitelského zdanění nebudou moct spotřebitelé dovolit, dostane se opět podnikatel do problémů a nejčastějším řešením bude opět propouštění zaměstnanců (spotřebitelů).
Čím větší je daňová zátěž, tím více je demotivující pro člověka pracovat. Jedním z takových příkladů mohou být 70. léta, kdy prezident USA Carter chtěl těžit z ropného průmyslu a uvalil vysokou daň na producenty ropy. Následoval mohutný odliv podnikatelů z této sféry a ruku v ruce s tím propouštění. Podnikatel totiž musel pro stejný finanční příjem vynaložit podstatně více prostředků. Díky snížení produkce ropy dramaticky vzrostly ceny pohonných hmot. V 80. letech další prezident tyto daně s okamžitou platností zrušil a ropný průmysl opět vzkvétal, ceny pohonných hmot padly dolů a spotřebitelé na tom stejně jako podnikatelé vydělali.
Pravdou je, že čím větší a mocnější je vláda na úkor lidí, tím chudší je země. Naopak čím menší vláda, tím větší je prosperita. A tím není myšleno počet lidí ve vládě, ale rozsah pravomocí nad lidmi a úroveň zdanění příjmů. V případech kde je svobodné podnikání státem utlačováno, vzniká propastná chudoba. Dejme si příklad několika chudých zemí a překážek člověku, který chce začít podnikat:
Egypt – 71 úřadů, vyřízení trvá 12 let
Haiti – 411 úkonů, 112 úřadů
Peru – 168 úkonů, 53 úřadů, vyřízení trvá 13 let
Filipíny – 153 úkonů, 13 úřadů, vyřízení trvá 25let.
Problémem svobodnému podnikání je velká skupina lidí, která chce být odměňována za to, kým jsou, ne za to, co dělají. V socialismu je člověk odměňován za to, kdo je a co říká. V kapitalismu je člověk odměňován za to, co si zaslouží a co udělá. Socialisté jsou často velmi sofistikovaní a své záměry vyššího zdanění spotřebitele obhajují tím, že vás nezdaňují proto, že by vás neměli rádi, to ne, mají vás rádi. Zdaní vás ale více proto, aby tyto peníze mohli dát vdově ve vedlejší ulici. A z toho vyvstává myšlenka na závěr. Dokáže stát hospodařit s penězi lidí v nejlepší prospěch lidí? V socialismu, pokud stát vlastní hotel, nikdo nemá zájem na zlepšování kvality služeb a úrovně hotelu, protože z toho nikdo nic nemá. V kapitalismu, pokud podnikatel vlastní hotel, chce mít co nejlepší úroveň a kvalitu služeb, protože na tom závisí jeho existence. V socialismu vláda nakupuje věci, které sama nespotřebovává a za peníze, které nejsou její. Nemá proto žádný závazek k nejlepší možné volbě nákupu.
Věřím, že článek je inspirací pro rozvoj svobodného podnikání. A každý si nyní dokáže v hlubších souvislostech uvědomit, že tajemství úspěchu není v přerozdělování stále stejně velkého koláče, ale ve zvětšování koláče samotného.
Chtel bych podekovat za super clanek. A nejen tenhle a i celej vas web. Jedno z nejhezcich mist na internetu.
A k clanku, opravdu krasne popsany rozdil a dusledky.
Je to jedna z veci kterou si vetsina lidi vubec nepripousti. Dalsi podobna vec je, ze lide nevidi kolik za ne zamestnavatel zaplati pokud od nej chteji 50 tisic cisteho.
Jeste jednou diky za vas web. Tomas
Asi se jen budu opakovat,páč to už tady někdo přede mnou napsal,ale nemůžu si pomoct a nepoděkovat za to,že se tenhle článek vůbec vyskytl..
chcete podnikat,nevíte jak?přečtěte knížku Žijete podle svých snů? Je skvělá-pokud neseženete,ozvěte se..
… mezi socialismem a kapitalismem. v reálném socialismu hospodaří stát s penězi podle toho, co si vládní činitelé (kteří nejvíce ovlivňují trh) myslí, že je pro ně a pro společnost nejlepší. V reálném kapitalismu podnikatelé (kteří nejvíce ovlivňují trh) využívají kapitálu (finančního, znalostního) podle toho, jak si myslí, že prospějí nejlépe sobě a společnosti. Nejspravedlivější byly prvobytně pospolné společnosti či ideální komunismus. Oba systémy jsou ale bohužel v současném vývoji civilizace nerealizovatelné. Socialismus i kapitalismus je v podstatě jen různá forma omezené vlády nad lidmi – jedna skrze centrální plánování a druhá skrze kapitál. Ani jedna není zásadně spravedlivější. Z principu svobody osobní svobody a a svobody projevu/názoru se ukázal být přínosnější kapitalismus. Ovšem autor článku správně naráží na skuitečnost, že většina občanů dává přednost pasivnímu příjímání sociálních jistot… Ač jsem sám zastánce demokracie a kapitalismu v ryzí podobě, doporučuji autorovi studii díla od pánů Marxe a Engelse v jejich původním znění – tedy nerevidované komunisty. Myšlenka na závěr – pravdivé klišé – pravda a láska opravdu vítězí na lží a nenávistí (akorát to chce občas vytrvat) a to za všech režimnů a okolností.
Ona ta otázka je složitější. Bohužel nelze jednoduše říct, že kapitalismus je lepší než socialismu nebo naopak. Každý systém jinak přerozděluje bohatství zěmě. Například souhlasím s názorem, že o malou firmu se postará lépe soukromník než státní úředník. Ovšem obecně toho říct nelze. U střední a velké společnosti je jedno, zda je vlastníkem stát nebo investor. Chování firmy je závislé na kvalitě top managementu. Navíc soukromík ve většině případů nebude mít na srdci blaho společnosti, ale především zisk (je to přirozené chování každého investora). Pak je otázkou, zda např. u veřejně prospěšných služeb je soukromník ta správná volba. Každý zisk, který vytvoří firma spravující určitý úsek komunikací (platí to stát), je jednoduše řečeno tunel veřejných peněz. Zisk, který taková firma vytvoří by měl skočit v opravě a údržbě komunikací, nikoliv na účtech vlastníků. Příkladů pro či proti můžeme vymyslet nekonečně mnoho. Dle mého soudu je na čase začít pracovat na systému novém, který by se poučil z obou špatných.