Mikal kráčící dál svou poutí

Ano, vykročil za svým snem a objevil svůj moudrý vnitřní hlas. Časem však zjistil, že přicházejí chvíle, kdy cestu, ačkoliv ji jasně vidí, nenásleduje. Jako by ztrácel ze zřetele uskutečnění svého snu a potkával stále častěji ty prázdnotou zející uličky. Jeho nadšení upadalo v zapomnění a najednou nezažíval a nepociťoval to, co cítil ihned po první přímé konfrontaci se svým vnitřním hlasem… Ve chvílích překypujících entuziasmem nasliboval sám sobě hory, doly a vystavěl přímo vzdušné zámky, od kterých se nyní spíš vzdaloval a frustrován nevěděl, co se s ním ve skutečnosti děje.

Naučil se již mnohým novým dovednostem – nejcennější pro něj byl však ještě stále objev vnitřní moudrosti, která se mu zjevila v podobě moudrého mnicha (zde naleznete začátek Mikalovy cesty). Věděl, že pokud se mu nedaří, je nutné zastavit se a optat se v klidném rozpoložení sám sebe, co o situaci doopravdy míní a co pociťuje. A tak si zvykl pokládat velké množství otázek, což mu přinášelo velké množství zajímavých odpovědí. Neustále se sám sebe vyptával: “Jak dosáhnu svého snu? Jak najdu sílu na překonání nástrah a překážek dnešního dne? Jak mohu dosáhnout štěstí?”

“Co to se mnou je?” znělo ale Mikalovi v hlavě čím dál tím častěji, čemuž však nevěnoval pozornost. Jednoho rána se nicméně při rozbřesku probudil v těžkých úzkostech s pocitem, jako kdyby mu měla hlava pod tím nesnesitelným náporem prasknout. Jenže nyní se již nešlo plně zklidnit a správná odpověď se ne a ne objevit – zjevovaly se pouze logicky správné odpovědi, které však nic neřešily a úzkost neustávala, naopak. Jak již uměl, zapojil další otázky: “Jak se opět cítit dobře? Jak se úzkosti zbavit? …” Jenže nic nepomáhalo – něco bylo špatně. Leccos už však také věděl a chápal, že v tomto stavu se pohnout kupředu nepůjde. Zbystřil tedy svou mysl, přidal několik hlubokých nádechů a výdechů a po chvíli stoprocentní koncentrace se mu podařilo částečně se uklidnit. Náhle mohl opět svobodně přemýšlet. “Co když se ptám špatně?” proběhlo mu hlavou.

Tato větička započala myšlenkový pochod, který se náhle zdál být správný. Až konečně dospěl k té Otázce – “Proč chci dosáhnout svého snu?” namísto “Jak dosáhnu svého snu?” Tento posun ve vnímání způsobil, že v tu chvíli na vlastní kůži procítil dvě zdánlivě totožné otázky naprosto diametrálně rozdílně. Jeho vzdušné zámky nebyly totiž tak úplně jeho – některé z nich byly pozůstatky z minulosti od druhých… “Ty můžeš znát způsoby, můžeš mít všechny plány na světě, můžeš vědět naprosto vše a ani to ti nezaručuje, že čehokoliv dosáhneš! Pokud nemáš silný důvod toho dosáhnout…” rozezněl se opět vnitřní hlas a doprovodil tak jeho blažený úsměv nově nabytého pochopení. Nemá-li člověk silný důvod, samotné způsoby jsou mu k ničemu. Silný důvod drtí překážky a léčí, regeneruje a dobíjí energii v momentech nesnází. Přesně to, co člověku schází ve chvíli, kdy ho nemá. “Mikale, pamatuj proto: Nejprve důvod, až poté způsob a realizace. Zapomeneš-li na důvod, tvá šance je mizivá!”

Vnitřní kompas opět poodhalil kus hávu svého tajemství a dovolil Mikalovi jej poznat. Střelka kompasu v podobě vnitřního systému hodnot ukazuje vždy správně a nemýlí se. “Proč tedy toužím jít a jdu za svým snem? Proč chci projevit sám sebe a svůj talent?”  ptal se sám sebe. Chvíli bádal a následně sám pro sebe zformuloval obecnější otázku a složil slib, že v každý okamžik na ní bude schopen a ochoten pravdivě odpovědět. Ta otázka zněla: “Proč právě teď dělám to, co právě dělám?” Avšak to nejdůležitější zaznělo ihned poté…

“Příteli, proč právě teď děláš to, co právě děláš?” tázal se od té doby Mikal takřka každého, s kým se střetl. Každému, kdo mu pozorně naslouchal, tak byl schopen předat mocný talisman v podobě jedné věty. Jedné věty, v jejíž moci je od základu změnit konání dnešního dne. A pokud si člověk tuto otázku vytrvale klade stále znovu, není vyloučeno, že mu může pomoci změnit celý život… V tento moment by se Mikal jistě dotázal i tebe: “Příteli, proč právě teď děláš to, co právě děláš?”