Anthony de Mello, jezuitský kněz, psychoterapeut a spisovatel, i Dan Millman nezávisle na sobě objevili to, čemu se říká emocionální svoboda. Anthony de Mello ve své nejúspěšnější knize Awareness (Bdělost) poukazuje na fakt našich sebeklamů, negativních myšlenek, strachů a předsudků, se kterými můžeme snadno pracovat.
Zkusme si jeden den zapisovat každou emoci, kterou byť jen na chvilku pocítíme – náhlou radost, zklamání, vztek, strach, paniku, lásku, uspokojení i nenávist. Zjistíme tak, že denně cítíme stovky rozdílných pocitů, které však většinou trvají velice krátce a po chvilce už o nich nevíme. Emoce přicházejí a odcházejí, ovšem existují takové, které jsou intenzivní, trvají dlouze, zraňují nás a my nevíme, jak se jich zbavit.
Právě v tomto případě přichází Anthony de Mello s technikou sebepozorování. Důvod, proč trpíme depresemi, je prostý – identifikujeme se s nimi. Prvně si musíme uvědomit, že my nejsme emoce a jediné, za co neseme odpovědnost, je naše reakce na ni. Je tedy lepší BÝT v depresi nebo CÍTIT depresi? Samozřejmě ta druhá varianta, cítit depresi a netoužit to změnit.
Dan Millman to přirovnává k hercům na jevišti. Hlavní postava v posledním dějství prožije hlubokou nenávist, pocity zranění a touhu po pomstě. To jsou hrozné emoce, že? A dobrý herec, ač sám třeba velice láskyplný člověk, to musí umět zahrát, procítit a ve správnou dobu umět vybuchnout! Opravdu ho ovládne vlna nenávisti, ale on ví, že je pouze herec a s emocí se neztotožňuje, tudíž mu neubližuje. A stejné je to i s námi – jsme pouze herci našich životů.
Dostat se do konfliktu s našimi pocity je totiž mnohem více vyčerpávající, než kolik si samotné emoce žádají. Nechceme je cítit, protože se bojíme, že když zaplní naši mysl, ovlivní tak i naši realitu, že? Ale co se stane, když emoci neprožijeme a jen ji hezky zatlačíme do nevědomí, kde bude léta nenápadně ovlivňovat náš život, duševní i fyzické zdraví?
V samotných emocích problém nespočívá, na tom se shodli oba myslitelé. Žádná emoce, která námi jen projde, nedokáže přeměnit realitu. Herec se nestane pomstychtivým vrahem. Život je řada okamžiků a emocí, které časem vyvanou. Emocí, které nemůžeme ovládat, ale lze je pozorovat jakoby z povzdálí. Přijímejme naše emoce bez odporu a boje – milujme naši zamilovanost, pocity štěstí, úspěchu a vděku stejně tak, jako milujme náš strach, napětí, deprese a úzkosti, neboť právě ony nás mohou navést na cestu za emocionální svobodou.
Jak to ovšem provést v praxi? Pokud máte čas, můžete se soustředit na tep svého srdce, abyste si vzpomněli, že žijete, a následně na danou nepříjemnou emoci, kterou do svého srdce můžete přijmout i se vší bolestí, jež přináší. Časem bolest ztratí sílu. Pokud právě běžíte na tramvaj a nemůžete si dovolit pár minut rozjímání, řekněte emoci ANO, tak ji přijmete. Neboť…
Všichni jsme jen herci a hrajeme podivnou hru s tím, co nazýváme realitou!
Skvělé a důležité téma,potýkám se s tímto celkem často, ale moc jsem nepochopila,jaká rada z tohoto článku tedy vyplývá…
Som rad, ze sa potvrdzuju stare zname pravdy. Je to o pozorovani. Byt len pozorovatelom, ocitym svedkom, nic viac a nic menej. A snazenie bez snazenia – ked mysel pride s tou hromadou smetia, s ktorou sa snazi nas zamestanavat a ‘strasit’- nic sa nedeje. Opat sa vratit a byt len pozorovatel. Odporucam vyskusat. Je to neskutocny zazitok. Po case praktikovania Vas to naplni hrdostou zo seba sameho. Ved kto by nechcel zvladnut svoje emocie, vsak ? Zelam pekny den.
Člověk, který je zachvácen strachem, si může 100x říkat, že není v emoci a jen cítí emoci a moc mu to nepomůže. Jako tonoucí, který si říká: Nejsem ve vodě! Ale u malých problémů to jde. Tam ovšem lze emoci také snadnějí potlačit. Potlačování je snadnější, než pozorování, což už je tak trochu vysoká mystická škola.
Když mi v tramvaji někdo šlápne na nohu nebo se mi rozsype slánka a já energii nastupující zlosti změním na úsměv, cpe se ta zlost do povědomí?
Pozorování může být velká věc, ale trochu to tady na mě působí jako knížecí rady – jak mít milión? Stačí mít dva a jeden utratit. 🙂
Potlačování je ošklivé, nepopulární slovo, ale jinak řečeno jde o změnu předmětu zájmu. Jako když zaujmete dítě hračkou, které pak zapomene na svůj pláč. Pozorování emoce ji může (někdy) jen probouzet, zájem oživuje. To může být nebezpečné třeba u posttraumatického syndromu.
Jako nikde, rychlý návod potlačovat/ pozorovat nefunguje a kdo sám nechce jít do hloubky, může být zle překvapen.