„Líbila by ses mi, kdybys nosila podpatky, rudé šaty, obrátila se naruby a zakokrhala.“ Byl bys hezký, kdybys… Budeš krásná, jestli… Tak to NE! Můžeme se líbit lidem jako přátelé, partneři, rodina, jako lidé obecně – kolemjdoucí, či ikony, nebo se nemusíme líbit vůbec. Pokud se nelíbíme – naše krása není viděna, nerezonuje s protějškem, nezmění to ani lázeňská kůra, balicí papír a velká mašle. Pokud se líbíme, budeme se líbit i v teplákové soupravě a s maskou z loje. V čemkoli, jakkoli! Kouzlo opravdového půvabu neskryjeme ani nevytvoříme povrchovými (povrchními) zákroky. Ovšem lze podtrhnout tím, když se cítíme skvěle = vypadáme skvěle!
Změna účesu, váhy, líčení, oblečení, nervozita, pády, třesy… nic z toho nemůže změnit skutečnou krásu člověka. Svou krásu totiž máme neoddělitelně v sobě, netřeba pro ni dělat víc, než prostě být sami sebou.
Zamilovanost se neutají. Vyzařuje z nás natolik silná energie, že ji postřehne dokonce cizí člověk, který nás míjí na ulici. Stačí, když se na nás podívá. Stejné je to s krásou. Ne s prvoplánovou, ryze vizuální, pomíjivou… ale s tou, která má kořeny v srdci a na tváři/těle ukazuje svou korunu. Jiskra v očích, rysy, milý úsměv, gesta, styl chůze… Nedá se zfalšovat ani nejlepšími kosmetickými produkty, účesy, oděvy, ani ji vyzmizíkovat. Můžeme ji zvýraznit, nebo zahalit. Ovšem i sebelepší zahalení nemá větší krycí schopnost než záclona v okně bytu, kde se svítí. Třebaže uděláme nějaké faux pas, vylijeme na sebe omáčku, nebo se spálíme na sluníčku, nemusíme se strachovat, že ztratíme tvář, šarm.
Maličkosti nás nesmí vykolejit
Vzhled sám o sobě znamená pouze povrch, přesto se vyplatí o něj (podle svého uvážení) dbát, abychom se cítili dobře, aby byl kompatibilní s nitrem. Nesmíme vizuálnímu obrazu ale přikládat příliš velkou váhu. I když se něco nepovede, i když nemáme svůj den/období, stále jsme to my. Není potřeba snažit se být ideální (všeobecně uznávaný, stabilní a ověřený ideál neexistuje) mít žádoucí váhu, učebnicovou výšku, bezchybnou pleť, snažit se splnit všechny požadavky partnera/partnerky, přátel, kolegů, šéfů, rodiny, okolí, módních guru… Splněno máme už od prvního nádechu jen tím, že JSME. Jestliže se k tomu přičte úsilí být 100% sám/sama sebou, tedy nezaměnitelný originál a dobrý člověk, není co víc zkrášlovat.
Parametry nejsou dané
Historie dokazuje nestálost vzoru krásy. Ačkoli moderní doba fandí rozmanitosti, stále se setkáváme s různými definicemi, návody, popichováním k „normálu“. Poradit, je-li rada žádaná, je bezesporu kladná věc. Být ale směřován/a někam, jen protože to někdo/něco říká, za kladnou považovat nelze. Vycházejme (i při sebe-rozvoji) z toho, že vše je tak, jak má být.
„Krása tkví v oku pozorovatele“
William Shakespeare
Krása s láskou jsou mocné, nepopiratelné a souvisí spolu! Bez lásky totiž není možné krásu vidět. Nemusí se jednat o lásku partnerskou, ale o lásku ke světu, lidem, sami k sobě.
Když se přidá zamilovanost – tedy partnerská láska, dostává krása další rozměr. Tam už absolutně nezáleží na oděvu (láska je – v mysli a srdci – obnažena), účesu, stavu pleti, vlasů, postavě či vnějších faktorech. Romantické scény, které začínají pádem do bahna, nejsou fikcí.
„Nevěř úsloví, že láska je slepá. Láska je to nejhlubší poznání.“
Marie Pujmanová
Zjednodušeně vzato, pocit z vnějšku přejde do mozku, tam je zpracován a vyslán zpět. Například, když se uhodíme do palce, palec vyšle nervovými vlákny signál do mozku, ten situaci vyhodnotí, zaúřaduje, zaktivuje centrum bolesti a pošle ho k místu činu = palec bolí. Osobu vidí naše oči, obraz se vyšle do mozku, tam je zpracován, vyvolá pocit a putuje zpět – vidíme osobu v určitém světle – vznikne zalíbení, eventuálně nezájem. Při zalíbení se rozšíří zorničky, zrychlí tep, vznikne jiskra… Není to tedy zásluha (jen) zraku, ale výsledek našeho zpracování = reakce vykrystalizována rozumem spolu s emocemi. Oči mohou vidět flek na košili a příšerný účes, ale mozek materiál vyhodnotí jako horlivý apetit k jídlu, roztomile nedbalý styl evokující pohodu, bezprostřednost, lidskost. Srdce k tomu přidá lásku a výsledek je stabilně jasný obraz, který bude viděn/cítěn v jakékoli situaci a formě – i v té nejhorší uvidíme to nejlepší (viz scény s bahnem).
Kdo cítí, ten vidí i skrz zeď
Ať už se připravujeme na zkoušku, pracovní pohovor, schůzku nebo rande, netrapme se tím, jací bychom měli být. Spoléhejme na to, jací jsme a že to správnými lidmi bude viděno (oceněno), vždy. Můžeme zakopnout, při pádu srolovat koberec do formy vhodné na převoz, zakoktat se, že bude pro rozuzlení potřeba slovník, grafy plus mim, nebo zmoknout, ušpinit se, osypat se, zestárnout, ubrat/přibrat… a přesto budeme jedinečně nádherní, nenahraditelní, zářiví.
Skutečná krása se nedá koupit, vynutit, kompletně zakrýt ani zničit.
Totéž platí pro opravdovou lásku.
Nenechme se odradit tím, když náhodou nejsme viděni tak, jak bychom si přáli. Náš čas přijde!
„Světlo zůstává světlem, i když ho slepý nevidí.“
Lev Nikolajevič Tolstoj
Naučme se vidět svou krásu i krásu druhých.
„Víte, co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.“
Helen Keller
