Přesto je ale stále o co stát. Tahle věc se nepoštěstí jen tak někomu. Kromě vynikající sportovní zdatnosti je potřeba i notná dávka štěstí – s počasím, s výstrojí, společníky, úřady, …
Koncem horolezecké sezóny 2006 počet lidí, kteří se dostali na vrcholek, dosáhl čísla 2062. Díky nim známe 15 různých stezek vedoucích nahoru. Nejvíce jsou používané dvě, jihovýchodní a severovýchodní. První objevil už Hillary a pro svou relativní snadnost je často používaná a oblíbená i dnes. Druhá dřív nebyla tak často využívaná, protože vede přes území Číny a ta viděla na svém území dobrodruhy z ciziny jen velmi nerada. Tato cesta také prokázala své kvality a dokonce ji použila i většina Čechů, kteří se dostali až na vrchol. Ne však primátor Bém. Sice měl původně v úmyslu použít právě ji, ale později se rozhodl (i díky čínským úřadům, které mu dělaly potíže) následovat první dva dobyvatele vrcholu.
Jak vypadá cesta, kterou se vydal?
Cestovatelé začínají své dobrodružství v hlavním městě Nepálu Káthmándú, odtud se přepraví do města Lukla a posléze do vesnice Namche Bazar. Pak už to začne být zajímavější. Odtud vede cesta do základního tábora ve výšce 5380 metrů. Většinou se uskuteční pěšky a trvá 6-8 dní. Během ní začíná proces aklimatizace. Pokračuje i během pobytu v základním táboře, který proto trvá několik týdnů. Bez něj by postihla horolezce tzv. výšková nemoc, projevující se bolestmi hlavy, zvracením, tělesnou slabostí a dalšími příznaky.
Před pokračováním ve výstupu bývá zvykem společně s domorodými průvodci, šerpy, poprosit Buddhu o svolení, protože hned další úsek stojí za to. Ledopád Khumbu nelze pokořit jen tak. Několik šerpů a dalších zkušených členů výpravy na něm musí vybudovat soustavu lan a žebříků, a to ještě v době, kdy se ostatní aklimatizují. Nezřídka dojde k nehodě.
Pokud se podaří překonat tuhle nástrahu, dostane se výprava do tábora I. Pak se vypraví do “dvojky” přes poměrně ploché a mírně stoupající Údolí ticha. Tábor číslo II je na stěně Lhotse. Přes ni vede cesta i do dalšího kempu, tentokrát už do čísla III. Ten se nalézá na malé římse ve výšce 7470 metrů. Odtud je to ještě 500 metrů do poslední štace před útokem na vrchol.
Vzhledem k celkové výšce se tento úsek zdá jako zanedbatelná vzdálenost, ale opak je pravdou. Skoro to vypadá, jako by si na poslední část své mohutné velikosti připravil Everest sérii zkoušek, které prověří uchazeče o stanutí na samém vrcholku. Je potřeba překonat pás žlutých skal a Ženevskou ostruhu. To je horolezecky náročné a na překonání prvního úseku je potřeba provaz dlouhý asi 100 metrů!
A ani po překonání této překážky není všem problémům konec. Na jižním sedle, kde se nachází kemp IV, už totiž je tzv. zóna smrti. V ní je pro člověka bezpečný pobyt jen dva, maximálně tři dny. Potom by nastaly opravdu vážné zdravotní problémy. Finální útok na vrcholek je proto potřeba provést rychle. V případě nepřízně počasí je nezbytné sestoupit dolů, někdy dokonce až do základního tábora.
Pokud se podaří překonat všechny nástrahy, je vyhráno a člověk, který podstoupil celou namáhavou pouť, může být oprávněně spokojen, protože výš už se nikdo jiný prostě nedostane!
A kolik že vlastně taková výprava stojí? Jenom doprava do základního tábora vás přijde skoro na 28 tisíc dolarů. Také musíte si zajistit správné lidi, kteří vám pomohou s výstupem (šerpové, doktor atd.) – dalších 50 tisíc je pryč. Tyto lidi musíte nakrmit a vybavit – to spolkne opět asi tak 50 tisíc. Nelze přehlédnout ani vyřizování formalit s nepálskými, případně i s čínskými úřady. Hlavní výdaj je zde poplatek 25 tisíc za jednu osobu, která se pokusí zdolat vrcholek. Kromě všech těchto peněz je potřeba mít finance na různé postranní výdaje (nakonec i náboženské rituály něco stojí). Prostě nic, na co by sis našetřil do kasičky. Nejlepší je najít si sponzora a pak se po náročné přípravě vydat za svým snem.
Nikdy to nebude lehké. Během výpravy si uchazeč o pokoření nejvyšší hory světa sáhne až na dno svých sil. Přesto to ale stojí za to. Důkazem toho je i spokojený primátor našeho hlavního města.
