Diář Barbary Berger je plný na následujícího půl roku. Přednášky, cestování za workshopy, psaní knih, soukromá praxe, vlastní semináře. Plus jednání s nakladateli a novináři. Základní myšlenkou této autorky je přitom „změň svůj život, změň své myšlení…“ Myšlenka tolik známá, tolik rozšířená.
Barbara Berger žije dlouhodobě v dánské metropoli Kodani, stala se z ní však autorka celoevropská, její knihy byly přeloženy do mnoha desítek evropských jazyků. Je krásná, je pozitivní, hlásá krásné myšlenky, motivuje lidi a pomáhá jim, jak sama říká, najít svou duši.
Přesto za ní lidé často po přednáškách chodili s tím, jak se jí to lehce povídá, když má svou prosperující firmu, zdravou rodinu, hodně peněz a nikdy nebyla v tak nelehké situaci, jako jsou právě oni. To se pak prý nedá zvládnout pouhým pozitivním myšlením….
To byl zlom! “Slýchávala jsem to od lidí často a uvědomila si, že bych snad měla začít vyprávět svůj vlastní příběh,“ vzpomíná autorka na dobu, kdy se rozmýšlela zda s tím, co zažila, vyjde na světlo. „Nebylo to jednoduché jim vyprávět, že kdysi býval v mém životě pořádný chaos,“ dodává.
Barbara se narodila ve Spojených státech a vystudovala tam střední školu. V šedesátých letech, kdy bylo Barbaře pouhých 18 let, bojovaly Spojené státy ve válce proti Vietnamu. Její přítel Steve byl okamžitě odveden do armády a musel bojovat, zabíjet. Ani jeden s válkou nesouhlasili, a proto utekli – ona z domova, přítel z armády.
Měsíce se skrývali, utíkali před zákonem i před rodinou. Žili na ulici a teprve po dvou letech dostali od Švédska politický azyl. To nejhorší ji však teprve čekalo – kolaps, zničení všeho, co léta budovala i rozpad manželství.
Právě se psala osmdesátá léta a ona skončila sama se svými třemi syny na ulici v Dánsku. Bez zaměstnání, bez peněz, bez pomoci rodiny. Navíc byla cizinka a téměř bez vzdělání. Tehdy už nemohla klesnout níž, už neměla co ztratit.
Její život se rozhodně nedá shrnout jen do několika vět. Tenkrát totiž začala opravdu bojovat – aspoň za přežití. „Začala jsem v životě hledat odpovědi a četla množství knih,“ vypráví. Opravdový převrat pro ni znamenaly knihy Napoleona Hilla, kde se seznámila s technikou, jak si vydělat množství peněz, které chceme a jít si za tím. Na to dostala nápad psát anglické texty pro velké dánské firmy a bum! Přišly všechny vysněné peníze!
Byla objevem síly podvědomí natolik uchvácena, že po létech praktikování na jejím vlastním životě, který se pomalu stával zázrakem, darem a který se otočil o sto osmdesát stupňů, napsala svou první knihu.
Žádný nakladatel ji však nechtěl vydat. “Ale já jsem nebyla ochotna se vzdát, protože jsem věděla, že mluvím z mé vlastní zkušenosti, že všechno, co jsem napsala v knize, je pravda. Musela jsem tak dokázat, že každý může pomocí uvedených mentálních technik obrátit svůj život,“ vypráví Barbara.
Rozhodla se knihu vydat sama se svým synem Timem Rayem, stačila jedna výborná recenze v populárním magazínu a úspěch, který na sebe nechal léta čekat, se dostavil! Bestseller, nabídky na další knihy, nabídky na workshopy, na rozhovory, žádosti o pomoc…
Do dnešní doby Barbara vydala desítky knih, v českém překladu vyšly například Jste opravdu šťastní?, Duchovní cesta, Cesta k vnitřní síle, Deset duchovních zákonů a síla mysli…
Tím však její úspěch nekončí. Končí jen tento článek. Barbara Berger učí se svým synem po celém světě, v dubnu zavítala i do Prahy. A její diář, stejně jako její život je plný. Plný štěstí, radosti, pokory i vděku. Vděku za to, že dokázala vstát!
V příštím článku inspirovaném Barbarou Bergerovou se podělíme o některé její myšlenky. O to, jak nelpět a uspět! Ale to až příště…
Nikdy se nevzdát.
Dobrý den,děkuji za posílání tohoto inter.časopisu. Vždycky jsem ho každý týden úplně hltala. Je mi líto,že od té doby co to má na starosti někdo jiný,tak kolikrát není skoro co číst.Je to jen jemný rozebrání článků ale dá se připodobnit k řece. Která je pro vodáky řečeno-skoro nudný olej.
Články jsou zajímavé,někdy hodně zajímavé.jenže většinou tak jeden někdy dva,nebo nic. Před tím byla nastavena vysoká laťka a vyhovovala. Čtu , ale už mě to tolik nenadchne. Zajímalo by mě,jestli články atd.vybírá muž nebo žena.Protože mě připadá že jemná žena, a to asi vyhovuje jen těm,kteří začínají a nikdy nic nečetly., Není to urážka,je to fakt.Píšu jak to na mě dlouhou dobu působí. Je třeba,hnout se i trochu kupředu! Aby to dávalo ten říz,který asi chybí,protože jsme na to byli zvyklí. Prosím – je to můj názor.není to cílená kritika. Helena