Umění se hádat: Jak mít z hádky přínos pro všechny?

Když se nejde hádce vyhnout, je potřeba ji zvládnout tak, abychom se mohli další den, týden, měsíc, rok/y podívat zpět a říci: „Vyřešili jsme to dobře.“ Nemít černé svědomí, vynaložit maximální úsilí pro co nejlepší výsledek, jenž pomůže k růstu, seberozvoji i lepším vztahům. Diskuze, i když v nich mohou být diametrálně odlišné názory, mohou být velice plodné, přínosné, očišťující. Kdy jindy do toho dát vše dobré, všechny informace, snahu, empatii a lásku, když ne TEĎ? Ať už se situace zdá jakákoli… TEĎ je vždy aktuální. Neodkládejme řešení současných trampot a zdolávání přítomných překážek. V tomto článku probereme, jaké otázky si položit před zahájením plus první čtyři body/pravidla k zvládnutí průběhu sporů.

Nejprve si zodpovězme základní otázky:

  • Vyhovuje mi aktuální stav věci, nebo nevyhovuje? Chci změnu?
  • Řeším to ve správný čas, na správném místě, se správným člověkem?
  • Mám v mysli prostor na řešení problému (klid, jasnost, otevřenost)? Jak to chci přibližně řešit?

„Je-li jediným tvým nářadím kladivo,
začnou všechny tvé problémy vypadat jako hřebíky.“
Mark Twain

  • Mohu a chci vyložit všechny karty na stůl? Vím, s čím do toho vstupuji?
  • Dokáži být při argumentaci i případné obraně pravdivý/á, přímý/á, ale zároveň nikoho zbytečně neranit?
  • Chci někomu „jen“ vynadat, nebo problém vyřešit, napravit?
  • Znám svůj postoj? Jsem si sám/sama sebou jistý/á?
  • Jsem připraven/a nejen hovořit, ale i pozorně naslouchat?

Vyhodnotíme-li, že přinejmenším diskuze je namístě, snažme se držet úchytných bodů, které máme tendenci (ve víru vášní, při pocitu ohroženosti ega) opomíjet. Jsou jimi známé: neskákejme do řeči, nekřičme, nemluvme sprostě, nebuďme agresivní ani nikomu nenarušujme osobní prostor… A dále méně známé:

  • Řešme pouze daný problém

Ať se jedná o výrok či čin, buďme konkrétní, držme se jen onoho řešeného problému. Nemá smysl zobecňovat a pro „větší efekt“ používat hlášky typu: „Všechno děláš špatně“, nebo výčet 1000 věcí. Druhý by pak nevěděl, v čem vlastně problém tkví, co má řešit/napravovat. Řekněme konkrétně bez odboček, co máme na srdci, kupříkladu: Vadí mi, že mezi námi vázne mobilní komunikace. Včera jsi mi opět zapomněl odepsat.“

Odbočení od problémů řešených, nebo tvrdý útok zčistajasna značí,
že je něco s daným jedincem vnitřně v nepořádku.
Pravděpodobně neví co, popřípadě se chce jenom vybít.

  • Braňme obhajováním, nikoli útokem

Sebeobhajováním si prokážeme větší službu než útoky. Populární „preventivní stahování soka na dno“, degradování „nepřítele“ pro jistotu svého vyššího postu, dává mylný pocit, že můžeme přikazovat „shora“. Jde však o velký omyl, jenž vytváří hádku ve stylu: rodič – dítě (kárání, ultimáta bez možnosti dohody), eventuálně dítě – dítě (bezvýsledné hašteření). Spokojený a vyrovnaný člověk nemá potřebu útočit na druhého, ponižovat, ani aby se ukotvil, neboť on má svou pozici jistou. I když se ho druhý snaží vyvést z míry, něco si dokázat, vybít se, kompenzovat si nějaký nedostatek. Jestliže nechceme pošpinit svůj charakter, vyhněme se urážkám, manévrům, při kterých bychom zranili. Svou vlastní obhajobou vysvětlíme své stanovisko. Zdali oponent zareaguje útokem je na něm – vypovídá to o něm, ne o nás.

  • Pracujme s aktuálními daty

Minulost, stejně tak budoucnost, můžeme použít coby pomocný bod, nikoli jako stěžejní argument či záchrannou vestu. Minulost by měla být již vyřešena. Stejně jak splacená půjčka: Pamatujeme, komu jsme půjčili, ale pokud nám byla částka plně splacena, nemůžeme na bývalém dlužníkovi chtít splátky znovu. Vycházejme z aktuální situace, berme věci tak jak jsou, ty napravujme, řešme („coby, kdyby, kdysi“ není řešení).
Nad budoucností vždy visí otazník a jediným prostředkem, jak jej odlehčit, je získat jistotu. Tu nezískáme jinak než dobrým aktuálním stavem s upřímným entuziasmem a seriózním odhodláním pro plány budoucí.
Rozhoduje vždy čas přítomný: teď cítím, teď chci, teď jednám, teď tohle vím…
Při argumentaci užívejme aktuální fakta, protože jen tak můžeme do diskuze vložit relevantní podnět. Pokud bychom např. chtěli naší ratolesti vymluvit dovolenou v (podle našeho přesvědčení) válečné oblasti, musíme ověřit, zdali se tam skutečně teď válčí, jestli značné riziko existuje. „Ale prosím tě, to bylo před 60 lety, teď tam už dlouho žádné války nejsou.“ Může tvrdit a my můžeme reagovat hysterií, anebo racionálně – hledáním a ověřováním informací… Aby naši radu/podnět/výtku ratolest vzala/mohla vzít v potaz.

  • Za nikoho a za nic se neschovávejme

V každé situaci, v každém rozpoložení, jsme to stále MY. Musíme si věřit natolik, abychom dokázali stát sami za sebou, aniž bychom globalizovali, vymlouvali se na okolí, podmínky, situační vlivy. Pokud by nás totiž značně rozhodilo něco „zvenčí“, nebylo by naše nitro zdaleka tak stabilní, jak se v hádce/konfliktu/diskuzi snažíme říci. Často právě nedostačující argumentace signalizuje nejistotu, labilitu. Musíme si být sami sebou jisti, abychom druhého přesvědčili o tom, že víme, co chceme, co říkáme, abychom měli šanci se prosadit. Stůjme si za svým, stabilně, v klidu… ALE zároveň neberme svůj postoj jako plošné dogma. Cílem není druhého změnit, nekopírovat se do něj, nýbrž domluvit se na řešení, zvýšit vzájemné pochopení.

Pokračování v příštím článku…


 

Tags: , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

O autorovi: Iva Preislerová

 

 

Další články v kategorii Myšlení

 

Buď první a přidej komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 
 

Přihlašte se k newsletteru


poskytuje MailChimp!
 
 
 

 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme