3 typy vůdců: Vemte si z každého to nejlepší a staňte se tím nejlepším vůdcem

Pro každou příležitost musíme namixovat různou dávku dominance a submisivity. Vést správně lidi, firmu, ale i sami sebe… jít za svými cíli, dodržovat své postupy, zásady a šířit dobrou energii není otázkou štěstí, nebo smůly, ale našeho POSTOJE.

Styly řízení dělíme nejčastěji na autoritativní (rozkazy manažera, žádné diskuze), demokratický (manažer je otevřený nápadům, diskuzi), liberální (minimální moc manažera, velký prostor mají podřízení) byrokratický (manažer „úředník“ přijímá příkazy shora a předává dál). V našem článku se podíváme na rozdělení typu vedení z trochu jiného úhlu aneb Kdy jakou formu řízení používat…

 „Vůdcové musí vidět ve tmě.“
Veronica Rossi

1. Vůdce smečky

Jako příklad si uvedeme psí smečku. Psi následují nejsilnějšího (nemusí se jednat o fyzickou sílu!) poměrně „slepě“. Nediskutují s ním během výpravy, proč jdou na sever, ne na jih…  Zkrátka věří jeho úsudku a jdou za ním. On nemusí nic vysvětlovat, obhajovat. Vyzařuje nejsilnější energii, ostatní ho proto plně respektují – téměř uctívají.

Pořídíme-li si psa, musíme zaujmout pozici vůdce my, jinak ji zaujme náš nový čtyřnohý kamarád. Když se této role zhostíme svědomitě, získáme vyrovnaného, poslušného psa, který na vodítku netahá, jde vedle nás popř. kousek za námi (ne před námi), důvěřuje nám a příkazy často splní i mnohem dříve, než je stihneme vyslovit – stačí pouhá myšlenka, pohled, drobné gesto a naše energie. Inspirace: Znalec psí duše

Při uplatnění tohoto vůdcovství mezi lidskou smečkou ale (už*) příliš nezabodujeme, nejsou-li podřízení, přátelé, rodina atd. přirozeně submisivní a sami o sobě ztraceni – pokud si bez rozkazů neví rady a pokud my nemáme abnormální množství času/energie dělat (a myslet) za druhé. Takových případů je málo, protože lidé, na rozdíl od psů, mají vlastní cíle, plány a sny i jako jednotlivci. Jestliže figurují v páru, rodině, partě, týmu, chtějí diskutovat, prověřovat (sebe i druhé), podílet se na vedení a celkovém fungování firmy, domácnosti, vztahu…

Autokratické vedení může firmě přinést (z počátku) velké finanční zisky, ale lidé budou nešťastní (získají pocit bezvýznamnosti, pouhého „stroje“, nulové seberealizace), což následně povede ke ztrátám zaměstnanců i financí.

• Bezcitnost není síla, síla se nalézá naopak v citu.
• Klidná asertivní energie je víc než strach, vztek i agresivita.
  

2. Vůdce týmu – šéf, manažer

Efektivní manažer spojuje stránku demokratickou (diskutující, naslouchající, podporující, citlivou, pečující o druhé) s dominantní (racionální, rozhodnou, orientovanou na zisk, splnění cílů). Není jako vůdce smečky, neboť využívá nejen svou sílu/moc, ale přiměřeně i cit a empatii. Ovšem nevyužívá cit a empatii na tak vysoké úrovni, jako ve 3. typu: Vůdci ve vztahu. Pokud by totiž takový model nastavil, zanedlouho by ho lidé vnímali jako někoho, kdo za ně práci udělá, kdo za ně bude rozhodovat a pouze on ponese následky za jejich omyly.

• Když z vás vyzařuje poddajná energie, druzí se s vámi pokusí manipulovat.

Správný vedoucí/manažer určí svým zaměstnancům jasné cíle (na nichž se dohodnou) a zodpovědnost za jejich plnění.

„Úspěch vedoucího je možné definovat
jako maximální využití schopností jeho podřízených.“
John C. Maxwell

Vyslechne si nápady a návrhy svých podřízených zpravidla na poradách, společně sestaví plány, které jsou pro zaměstnavatele i zaměstnance směrodatné – podle nich se budou v následujících dnech (až do splnění cíle) řídit. Plány by měly být jasné, dlouhé maximálně 250 znaků (ideálně by je mělo být možné odprezentovat do 1 minuty), aby sloužily jako vodítka a při jejich sepisování, čtení či kontrole se neztrácel čas.

 „Lidé, kteří se dobře cítí, dosahují dobrých výsledků.“
Kennert Blanchard, Spencer Johnson – Minutový manažer

3. Vůdci – partneři

Partnerské vztahy by měly být rovnocenné (i mocí/postavením/vlivem ve vztahu), tedy vůdce není jeden, ale dva. Oba mají na směr cesty stejný vliv (v nerozhodném případě se etiketa přiklání – galantně- ke slovu ženy 🙂 ). Zde, když zvolíme směr, neočekáváme, že nás bude partner slepě následovat (1). Dokonce nás ani nebude následovat, pokud mu to dáme úkolem (2), protože i když mu řekneme CO a KDY, nebude mu to stačit, poněvadž bude navíc vyzvídat, jak se u toho cítíme, co nás k tomu vede, jestli nám není zima, zda nám chutnal nedělní oběd… Jedná se tudíž o souznění, kde nikdo nemyslí ZA nikoho (1) ani nekoriguje myšlenky druhých (2), ale ze dvou myslí se stává jedna, která myslí NA někoho a S někým. Jelikož se jedná o nesnadnou a vzácnou souhru, jsou žádoucí dlouhé diskuze, které se stejnou vlnu snaží udržet, plus největší možná empatie.

• Pro fungující vztah (spříznění duší) je potřeba snaha dvou.
  Pro jeho rozpad stačí, aby selhal jeden.

Obdobný model funguje i v rodině, kde jen figuruje více členů (děti, rodiče, prarodiče, tety, strýcové). Všichni by měli disponovat citem a péčí o druhé, což by mělo převažovat nad snahou autokratického vedení (1) i šéfování (2).  Všichni jsou si rovni, emoce sdílí, úkoly plní společně. I rozdělení domácích prací by mělo být (mezi svéprávnými zdravými jedinci) otázkou dohody. Zároveň zde máme i prostor pro liberální stránku – volnost dospělého jedince.

Neznamená to, že se musíme přizpůsobit druhému či dokonce všem! Stále musíme zůstat sami sebou, zachovat si své zásady, postupy, sny, cíle a OSOBNOST plus koexistovat s našimi blízkými, vytvářet náš svět.

 „Pesimista si stěžuje, že fouká vítr. Optimista čeká, až foukat přestane. Vůdce napíná plachty“
John C. Maxwell

Čtěte také: Manažerské myšlení