Svědomí hraje zásadní roli v charakteru člověka. Vypovídá nejen o jeho vyrovnanosti, sebeuvědomění, karmě, ale také o duševním zdraví. Například mezi základní znaky psychopatie nedostatek či úplná absence svědomí patří.
„Na mou čest a svědomí!“ zní sliby zodpovědných lidí.
Váha vlastního slova, míra spolehlivosti, zodpovědnosti, hodnocení/vnímání/měřítko dobrého vs. špatného, ale i prostého citu, tak bychom svědomí mohli charakterizovat.
„Svědomí je vnitřní instance, „mlčenlivé volání“, které vede soudy člověka o tom, co sám způsobil nebo co se chystá způsobit. Navazuje na lidskou schopnost sebereflexe, tj. schopnost uvažovat o sobě samém, „podívat se“ na sebe jinýma očima, než je pohled vlastního zájmu a prosazování.“
zdroj: https://cs.wikipedia.org
Svědomí má kompetence zvolit dobro namísto zla. Je-li plně funkční, škodící myšlenky se ani nedostanou do fáze snění, plánování. Pokud člověk (přesto) pochybí, upozorní ho a vyžádá nápravu. V případě “poruchy”, nepochopení či špatného pochopení tohoto vlastního signalizačního aparátu duše/charakteru/srdce, přicházejí špatné myšlenky, z nichž jsou následně špatné činy.
Příběh o váze svědomí
Po kamenité cestě jde pocestný s velkou, těžkou nůší na zádech a těžkými taškami v rukách. Kráčí těžkopádně, znaven, nálada mu klesá… V tom zahlédne blížícího se výletníka. Ten hned, jak zmerčí zmoženého človíčka, zvolá: „Zdravíčko, nechcete pomoct?“ Pocestný odpoví: „Zdravíčko, ale jistě, to budu rád!“ a už sundává plnou nůši ze zad. Výletník se jí ochotně ujímá. Pocestný mu ještě dává do jedné ruky jednu tašku… a do druhé další.
Výletník, plně naložen, jde s cizím nákladem, zatímco majitel té tíhy vedle kráčí bez ničeho, jako král, s nosem nahoru. Pomocník je udiven, avšak jeho dobrosrdečnost jej ani k poznámce nepustí, tak poslušně náklad nese. Společně míří cestou dál… V tom se na cestě objeví třetí pocestný.
Když ho majitel nákladu zpozoruje, pocítí v sobě cosi svědivého, nepříjemného. Urputný pocit, jako by měl něco udělat, jako by něco TAKHLE nebylo správně. Urychleně než blížící se třetí stačí hlouběji nad viděnou situací dumat, řádně si je prohlédnout, podivit se, proč si ti dva náklad nerozdělí, popoběhne pocestný, jemuž náklad patří, k nápomocnému, plně naloženému výletníkovi, naoko se zadýchá, vytřeští oči, ukáže na něj a zvolá vyděšeně směrem k třetímu: „Podívejte se, pane! On mi krade náklad, zloděj!“
Z nosiče s dobrým srdcem je rázem padouch, neboť z ještě relativně vzdálené a neinformované pozice třetího je tato situace možná, ba dokonce mu dává smysl. „Kdyby mu jen pomáhal, nenesl by přeci všechen náklad, to by mu jistě majitel tak nenaložil.“ pomyslí si. Zdá se býti vše objasněno, ale ejhle – pocit majitele nákladu neustál, jen se na okamžik zakryl a už se opět vrací, intenzivněji, svědomí se zlobí. „Čím to?“ diví se v mysli a od překvapeného dobráka svůj náklad bere zlostně zpět, odvrací se od něj, odhání ho, pomlouvá ho u třetího…
Pocit se vždy na chvilku zakryje, po odkrytí je ale stále větší a větší. „Nebylo to správné a máš to v sobě, protože ty víš, cos udělal, další falší to nenapravíš, nemůžeš pokračovat s takovým škraloupem na duši, jen to zhoršuješ, zakrýváš, na chvilku oddálíš, ale je to stále tu, nenapravené…“ šeptá svědomí.
I když člověk křičí, svědomí jen šeptá, zato vytrvale.
Jednou člověk bude muset přestat křičet a pak jej chtě-nechtě uslyší.
Nyní mu pomáhá třetí pocestný, on nese tedy jen polovinu svého nákladu, avšak zdá se mu těžší, než kdyby nesl vše sám, neboť špatné svědomí tíží. To ale zatím ještě neví. Zkouší situaci řešit tím, že obviní třetího (i zinscenovaný problém zaměstná mysl, přesměruje na čas energii), že mu do nůše a tašek něco určitě přihodil, aby to měl těžší, vyhlíží čtvrtého… Za chvilku neunese/nesnese ani sám sebe, pokud neposlechne šepot svědomí…
Není náhoda, že svědomí je vědomí s něčím navíc: s + vědomí.
Abychom mohli svědomitě jednat, musíme si být vědomi svého směru, svých pocitů, své intuice, mít svůj morální rámec, být správní.
O svědomí ve 13 bodech
- Málokdy je správné to, co je snadné.
- Čím černější je svědomí, tím víc se v něm ztratí (na čas) a zkreslí (člověk čím dál hůře rozeznává správné/špatné).
- Černé svědomí špatně snáší světlo: pravdu, pohled od zrcadla – sebereflexi, prozření.
- Co si nepamatuje vědomí, ukládá se v podvědomí/nevědomí. Vše se ukládá.
- Malé chvilky žádající změnu jsou ukazateli.
- V neméně vhodnou chvíli, kdy se člověk nepřipraveně, nezištně, nekontrolovaně otevře, tehdy je do něj vidno.
„Hluk civilizace nás chrání před šepotem svědomí.“
Milan Kenda - Vykonané, tedy v mysli uložené (i potlačené) špatnosti, s časem a odklady rostou, zhoršují se.
- Tělo i život nám dávají signály. Nevidíme-li je, zintenzivní. Velmi často ve formě:
- 1. náznak-oznámení-upomínka
- 2. trable
- 3. naschvály
- 4. slabší deprese
- 5. konflikty
- 6. silná deprese
- 7. nemoc
- Velký pozor se vyplatí dávat na ty, kterým svědomí funguje výpadkově (hodí-li se jim to nebo když je vše v pořádku – dle jejich představ, komfortu). Jakmile situace eskaluje a okolí (popř. oni sami) začíná vidět jejich prázdnotu (či špínu) tam, kde mělo být svědomí, přesměrují pozornost jinam, zejména hranou lítostí, nátlakem. Objevuje se pak kupříkladu křik, agrese, vydírání, velké sliby, teatrální omluvy, ultimáta, pláč.
„Nejlínější je svědomí. Málokdy se v někom hne.“
Vlasta Burian - Hraná svědomitost a zodpovědnost není reálná, labilní není stabilní.
- Nedostatečné svědomí, falešně čisté (může být způsobeno i např. špatnou pamětí) či nulové, se může projevovat agresivitou, kriminalitou, lhostejností, nadřazeností, labilními emocemi, nestálostí, opakujícími se chybami, ublížením druhým (následně často falešnými omluvami + iluzí „změny“ pro pocit moci a chvilkového umlčení zbytku svědomí).
- Zdravé svědomí by mělo být rozumné: nevyčítat si chyby druhých, nebrat si selhání druhých osobně, zároveň nepřehazovat své pochybení na jiné.
- Svědomí se tvoří spolu s charakterem již v dětském věku. Děti ještě svůj morální rámec hledají, neví, co může ublížit, co je špatné a proč. Proto se u nich perou všemožné emoce: nejistota, jistota, pokora, nadřazenost, umíněnost, hádavost, zlost, lítost, přítulnost, odtažitost, agresivita, srdečnost… Seznamují se se světem, zkouší, poznávají samy sebe, ale již od cca 6 let mají (stejně jako charakter) svědomí, které začíná fungovat jako navigátor. Dospělí již mají vše zaryté ve své osobnosti a (stejně jako s charakterem) bývá jejich svědomí neměnné (tj. přístupy, vyhodnocení situací, řešení, vzorce chování, míra empatie, citu, sebereflexe).
Tento článek mě moc potěšil. Krásná práce Ivo. Děkuji.