Opravdu je vše jen na nás? Můžeme si za vše sami?

Aktuální hit koučinku zní: „Vše je moje zrcadlo. Za vše si můžu sám/sama.“ Dříve byla v kurzu verze opačná: „Vše je chyba okolí. Já za nic nemohu.“ Ačkoli aktuální verzi málokdo zpochybňuje, je víc než pravděpodobné, že postupem času a zráním lidské mysli se ukáže, že ani ta není nezpochybnitelná a značně přispívá k ochlazení vztahů, k éře narcistů, sobců…

Z extrému do extrému

Většina starší generace inklinuje dodnes k hledání chyb na druhých a v okolí. Když se nedaří, společnost i osobní život má k harmonii daleko: „Vše je špatně kvůli vládě, podnikatelům, zaměstnání, imigrantům, slavným osobnostem, počasí…“ Při řešení lapálijí z užšího okruhu: „Vše je špatně kvůli rodině, kolegům, přátelům, partnerovi… „ Při potýkání se s vlastními démony, je zase chyba na straně démonů: „Za to může alkohol, nezdravé jídlo, nekvalitní zboží…“

Oproti tomuto myšlenkovému proudu jde moderna s: „Vše je jen ve mně, za vše co se děje, si můžu sám. Vše ovlivňuji jenom já.“ Aby bylo vyřazeno staré špatné klišé, používá se tedy absolutní opak. Tím obrat povrchově zefektivní, zrychlí – jako při popálení, kdy většina lidí sahá po ledu či něčem jiném z mrazáku.  Stojí ale rychlý obrat, zpochybnění a vymanění za omrzliny? Pro pokožku není vhodný žár, ale stejně tak ani mráz. (Při popáleninách se doporučuje vychlazené máslo, studená voda, nebo chladící masti – nic mrazivého, co by ani zdravé pokožce neudělalo dobře.)

Pátrání po východisku

Při řešení problémů, v afektu či jiných vyhrocených/slabých chvílích se necháváme stáhnout buď slepým obviňováním externích vlivů, lidí („Je to jeho/její vina!“), nebo sebemrskačstvím („Za vše můžu já, co jsem komu udělal/a, já si přitáhl/a neštěstí, já za vše můžu a zodpovídám“). Mnozí z nás ale tuší, že žár ani chlad není vždy správná a vůbec ne jediná cesta. Někdy vina padá na naši hlavu, někdy na okolí, někdy je to duet… Neexistuje jediný univerzální přístup, aplikovatelný plošně, který by byl vždy pravdivý. Stejně jako všechny otázky nemohou mít stejnou odpověď, i zde existuje rozmanitost. Zvážit bychom měli všechny variantyproč se to stalo“ a akceptovat výsledek, třebaže proti starému přístupu nebo moderně.

„Když gazelu v Africe probudí slunce ví, že musí dnes běžet rychleji než lev,
jinak se stane jeho kořistí. A lev zase ví, že musí běžet rychleji než gazela,
jinak chcípne hlady. Poučení: Je jedno, zda jsi lev nebo gazela,
vyjde-li slunce, musíš běžet.“
Jennifer Lopez

Nápomocné může být uvědomit si, že:
  • Nemůžeme za to, co udělají druzí (partner, vláda, počasí, rodina, přátelé…) Jejich činy jsou pouze JEJICH akce a zároveň vizitky i v případě, že jsou jejich pohnutky reakcí na naše jednání.

    Častokrát nemůžeme za to, jak se k nám druzí zachovají, co se stane,
    ale vždy můžeme za to, jak se k tomu postavíme, jak zareagujeme,
    jak se budeme podílet na řešení.

  • Nutno rozeznávat mezi lekcí, o kterou jsme si svým chováním říkali, jenž k růstu potřebujeme a lekcí, která patří někomu jinému a my jsme pouze součástí dění jako diváci, asistenti, pomocníci, andílci, převozníci… byť jsme emocionálně zasaženi. Poučení plyne ze všeho, avšak nevztahujme si zbytečně cizí chyby/boje na sebe – poučit se můžeme i jako přihlížející. Na světě je velmi plno a živo, nelze proto narážet jen na situace a lidi výhradně pro nás, pokud nežijeme na pustém ostrově – jedině tam, co si nepřitáhneme, opravdu nemáme.
  • To, co máme v hlavě, nám nikdo bez našeho svolení nevezme (např. lásku, optimismus, naději…)
  • Naše energie se zrcadlí v okolí, především v našich blízkých, ale oni mají i vlastní energii – nemůžeme tudíž předpokládat, že dostaneme JEN, co sami máme (Přesný odraz odráží jen zrcadla, ne lidé.). Mícháme se!
  • Když nezjistíme PROČ, zjistěme aspoň CO DÁL. „PROČ“ stejně předchází zjištění co dělat v budoucnu lépe, dostali bychom se tam tak jako tak. Občas nás život zkouší, jestli zvládneme vyskočit i bez podkladu. Pokud nemůžeme rozebírat (nechápeme – nemáme chápat PROČ), zkusme skládat.
Vždy se najde něco dobrého, vždy je poučení

Po procesu zpracování, kdy hledáme logiku ve sledu událostí, důvodech, příčinách, bychom měli přejít na další stupeň: Co z toho? (viz 5. bod) Ať už vypátráme cokoli, docházíme k velkému, nebo malému AHA momentu. Měli bychom využít nabytou zkušenost plus informace. Může v nás ještě nějakou dobu přetrvávat pocit nepochopení, ukřivdění, zklamání, slabosti, ale my bychom takový pocit měli léčit moudrostí, obohacením o něco, co jsme předtím neměli/nevěděli.

„Poučení, které tě nevede k činnosti, není k ničemu.“
Otto František Babler

Není to jen v nás

Osobní spokojenost, štěstí, úspěch, často i láska nebývají v aktuálních materiálech motivace spojovány s někým dalším. „Sám/sama musíš být šťastná. Tvé emoce by neměly být ovlivněny někým jiným. Jen ty je ovlivňuješ stejně tak jako celý tvůj život.“ Zde se vskutku hodí lehký návrat k tradičnímu/archivnímu pohledu: na druhých záleží, dokonce to na nich (do určité míry) někdy závisí.

Když nás unáší vítr, měli bychom kormidlovat, však nezastavíme ho. Musíme věřit, že má důvod foukat, uvést nás takovým způsobem do pohybu. Domnívat se ale, že vítr poslouchá naše rozkazy, že je jen na nás jestli a kam foukne, to by bylo sebestředné, namyšlené, svět i ostatní bytosti omezující a děsivé více, než přijmutí a uvědomění rizika, že na nás má vliv i někdo jiný, něco jiného.

Člověk totiž nemůže mít spokojený partnerský vztah sám, nemůže mít šťastné manželství sám se sebou, parta přátel nemůže být o jednom členu… a ani ten společenský tanec (kupříkladu mazurka nebo walz), není v jednom plnohodnotný ani vzhledný. Přirozeně nás naši blízcí, ovlivňují. I my musíme myslet na druhé, co jim naše jednání může způsobit. Neměli bychom však na nikom nezdravě (zá)viset, ale udržet si sami sebe, být šťastní sami se sebou. Zároveň, pokud milujeme, spolupracujeme, důvěřujeme, spoléháme, přijímáme nejbližší jako svou součást. Spojujeme se, abychom byli spojeni. Z JÁ máme JÁ a TY, neboli MY. A MY nemůže být jen JÁ. JÁ je pouze základ (čím je základ kvalitnější, tím kvalitnější je pak vazba s druhými). Není to jen o nás, není to jen naše (jakožto MOJE) zrcadlo, jsou to individuality něčím spojené i něčím protichůdné, tvořící dvojnásobnou spokojenost, štěstí, úspěch, lásku…

var sklikData = { elm: „sklikReklama_49826“, zoneId: „49826“, w: 600, h: 190 };

 

Tags: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

O autorovi: Iva Preislerová

 

 

Další články v kategorii Myšlení

 

Buď první a přidej komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 
 

Přihlašte se k newsletteru


poskytuje MailChimp!
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme