Není žádným překvapením, že jeho počátky nenajdeme nikde jinde než v Kanadě. A to již v roce 1889, kdy byl Lord Stanley krátce jmenován kanadským guvernérem a v Montrealu viděl své první hokejové utkání. Celá rodina si sport velice oblíbila, netrvalo dlouho a dva synové přesvědčili otce, aby daroval trofej pro nejlepší tým Kanady. Vskutku jednoduchá myšlenka a zárodek byl na světě.
Lord Stanley zanedlouho v severoanglickém Sheffieldu koupil v přepočtu za padesát dolarů stříbrnou punčovou mísu. Na jednu stranu vyryl nápis “Dominion Hockey Challenge Cup” (původní název trofeje) a na druhou „Od Stanleyho z Prestonu“. Krátce na to jej však rodinné a pracovní povinnosti povolaly zpět do Anglie, a tak ke své smůle zápas o pohár nikdy ani neviděl. Sám by však dnes nevěřícně zíral, jaký kus cesty jeho punčová mísa urazila.
První soutěže byly hodně divoké, každá hokejová liga měla vlastní šampiony a pravidla se měnila každou chvíli, ale i tak Stanleyův pohár získával na popularitě. Až v roce 1926 zbyla v Severní Americe poslední jedna liga tak, jak ji známe dodnes – NHL (National Hockey League). Původní myšlenka Challenge Cupu, kdy by Pohár mohl přecházet mezi jednotlivými soutěžemi, byla taktéž velice zajímavá. Například jako kdyby dnes šampion ruské KHL vyzval vítěze NHL. Pokud by svou pozici neobhájili před vyzyvateli, Stanley Cup by se stěhoval do Ruska. Někteří se snaží toto pravidlo obnovit, ovšem Stanley Cup zatím stále ještě zůstává jako trofej vítěznému týmu play-off NHL.
Oproti dalším hlavním severoamerickým soutěžím v jiných sportech (NBA, MLB a NFL), kde se trofej pro vítěze mění každý rok, Stanley Cup mezi týmy koluje. Každý rok jsou na pohár vyryta jména hráčů, trenérů a celého personálu vítězného týmu. Původní velikost poháru byla 18,5 cm na výšku a průměr 29 cm. Za uplynulá léta se z něj stal kolos o váze 15,5 kg a výšce téměř 90 cm, jenž je ověnčen nepředstavitelnou slávou a fotografován častěji než kdejaké celebrity z Hollywoodu. Ale bez obav – donekonečna neporoste. Když se v roce 1991 prstence opět naplnily, byl nejstarší umístěn do Hokejové síně slávy a na spodní část připevněn prázdný. Tento rituál se musí opakovat každých dvanáct let.
Nezbytným krokem k úspěchu je trénink. Ovšem kondičním tréninkem bez cíle nedosáhneme nikdy nejlepších výsledků – uspokojivých možná, ale ne těch, jichž jsme skutečně schopni. Pro zvládnutí opravdu tvrdého a náročného tréninku je nutná motivace, kterou dává jedině konkrétní cíl. Hokejisté mají Stanleyův pohár. Z úcty k němu se ho žádný hráč nesmí dotknout dříve, než když jej zvedá nad hlavu při vítězném kolečku po čtvrtém vyhraném finále. A jaký je to pocit získat nejvytouženější trofej každého hokejisty? To ať řeknou sami vítězové.
