Většina pohádek, filmů a příběhů popisuje hrdinu podobně. Přeskakuje ze střechy na střechu, zastaví kulku svou ocelovou hrudí nebo poklopem od popelnice, z ohně vytáhne koťata i s obojky, rolničkami, drápadlem a jeho účes stále drží… V duši mu dominuje dobrota a síla. Jak ale být reálný hrdina? Pojďme se mrknout, jak na to!
Lidé často v těžkých dobách argumentují tím, že není čas na to, být hrdinou, že přežijí ti silnější, bohatší (zkrátka ta sorta, do které se -doufajíc- sami řadí). Jenže – kdyby teď přežili jen ti silnější, pak by mohla nastat éra, kdy přežijí jen ti moudřejší (a kolik je moudrých mezi zbylými silnými?), pak ti hezčí (a kolik je hezkých mezi zbylými silnými a moudrými?), pak ti bohatší (a kolik je bohatých mezi silnými, moudrými a zároveň hezkými?), pak ti nenápadnější (a kolik je nenápadných mezi silnými, moudrými, hezkými a zároveň bohatými?) a tak dále. V takovém schématu by tu do pár let nezbyl NIKDO.
Silnější jsme proto, abychom, mohli pomoct slabším.
Oni pak, až bude potřeba jejich kvalit, které my nemáme, pomohou nám.
Není potřeba učit se hopsat přes střechy, k srdci hrdiny v reálném světě stačí docela málo… Nesobectví, slušnost + kousek empatie.
Jak být hrdinou ve 4 krocích?
-
Pozdrav
Milý, upřímný pozdrav dokáže rozzářit den. Jak ukazuje jeden příběh…
Byl jednou jeden mladý muž, kterému se nic nedařilo. Přišel o lásku, ačkoli měl tak vřelé srdce, že by si zasloužil tu nejlepší. Na novou ne a ne narazit. Zdraví ho zlobilo, přátelé zrazovali. Ať se snažil jak se snažil, období nezdaru bylo velmi dlouhé. Zmocnil se ho pocit zbytečnosti. Když přišel o práci, byla to pro něj poslední rána – začal přemýšlet o sebevraždě. Když se vydal na cestou na most, ze kterého se chystal skočit, řekl si se zbytkem naděje: „Když na mě po cestě promluví aspoň jeden člověk, neskočím.“ Cesta byla dlouhá, šel pomalu, očima se snažil navázat kontakt s kolemjdoucími, kterých bylo mnoho… Nikdo ho ani nepozdravil.
(Zdroj neznámý)
Tento příběh ukazuje, jaká může být síla slova, obzvláště milého. Hrdinou by byl jednoduše kdokoli, kdo by mu věnoval aspoň „Dobrý den!“ nebo optání, zda je v pořádku.
-
Prosím
Lidé mnohé berou za samozřejmost, žádosti a prosby vytlačili přikazováním. Kam takový způsob může vést? K hrubosti a tuposti. Být slušný, zdvořilý a pokorný je potřebné, šlechtí to charakter a povznáší společnost.
-
Děkuji
Obdobně jako slůvko prosby si zaslouží poděkování čestné místo v mezilidských (možná i mezidruhových) vztazích. Vděčnost navíc upevňuje a do značné míry i navozuje radost! Více v článku: Děkuji
„Nelze být vděčný a nešťastný zároveň.“
Anthony de Mello
-
Péče o druhé/ho
Hrdina strach sám o sebe již relativně zvládnul. (Ačkoli jistá míra strachu musí v hrdinovi zůstat, neb je přirozená a potřebná, stejně tak pud sebezáchovy.) Jeho kapacita se může zaměřit na hrdinství: na péči i o druhé = činy pro druhé. Dobročinnost přidává nejen body karmě, ale (jak již bylo v úvodu článku zmíněno) je potřebná pro přežití. A jde to i malými krůčky…
Hrdina má větší strach o druhé než o sebe.
Jak podpořit empatii a péči o druhé? Pro začátek třeba upřímným:
„Jak se máš/máte?“ nebo „Můžu Ti/Vám nějak pomoci?“
