Vážený příteli Dreamlife magazínu, pokud si mohu dovolit takové oslovení, rozhlédni se. Chceme ti připomenout tvoji odpovědnost svobody, jež je dobrovolná jako laskavé slůvko, ale povinná jako smrt, pakliže chceš opravdově žít. Ráno sis připravil šálek kávy a dobře posnídal – na rozdíl od stovek milionů jiných. Odlož brýle samozřejmosti a shlédni na klávesnici. Písmenka roztroušená pod tvými prsty nikdy nerozpozná miliarda lidí.
Ne, nechceme na vás apelovat s tíživou situací v Africe a vyvolávat lítost nad osudy lidí, předepisovat čísla účtů neziskových organizací. Chtěli bychom vám odhalit hlubší porozumění bohatství – toho, které již máte i toho, které si pro váš život teprve vytvoříte. Narodili jsme se do plného blahobytu. Byl nám dán a nikdo z nás si jej nepotřeboval zasloužit. Máme dostatek potravin, vody, bezpečí i zábavy. Jsme na současném vrcholu ekonomické evoluce. A zapomínáme…
Pokoj, který vám přijde malý i pro jednoho, je domovem pro deset na druhé straně Země. Právě dnes, kdy možná budete trávit svůj večer u televize místo se svými dětmi, zemřely desetitisíce jiných dětí hladem. Až budete partnerovi hrubě vyčítat pozdní příchod na schůzku, někde jinde naposledy vydechne dívka s leukémií v náruči svého přítele. Je čas přestat odvracet hlavu od pravidel života. Je na čase začít být vděční za to, kde jsme. Přišel den, kdy máme možnost přestat pouze vyžadovat a naučit se dávat – aniž byste chtěli, aby vám to kdokoli vrátil. Umění dávat je jednou z nejvyšších odpovědností svobody. A je to současně jeden z nejsložitějších konceptů k pochopení.
Kdo se neusmívá, tomu nebude úsměv opětován. Kdo nemiluje, nebude milován. A kdo myslí: „Budu dávat, až budu mít,“ ten nebude mít nikdy. Tím nemyslíme, aby člověk začal bez rozmyslu rozdávat vše, co má. Mluvíme zde o zvyku dávat část toho, co dostáváme. Snad každý člověk, který kdy dosáhl úspěchu se nejdříve naučil dělit o to co měl s někým, kdo mu to nebyl schopen nikdy vrátit. A tento zvyk byl jedním z impulsů, který mu přitáhl více úspěchu a bohatství. Příliš mnoho lidí se na adresu bohatých chrabře bije do prsou: „Kdybych měl tolik, co on, dával bych i víc na dobročinnost.“ Ale takhle to nefunguje. Takové uvažování je malé a alibistické. Pravdou je, že můžeme dávat už nyní, a měli bychom.
Vytvoříme-li si správný zvyk, věnovat 10% vydělaných prostředků na filantropii, přineseme do svých životů větší klid, hlubší vděčnost a naplnění. Člověk, který dává, zcela tříští bariéry zvukotěsného plexiskla – toho, jenž mu bránilo slyšet – toho, jenž mu bránilo být vyslyšen. Jen nad tím přemýšlejte. Mrtvé moře je mrtvé, protože pouze přijímá a nikdy nedává. Otevřete stavidla, stojatá voda podléhá hnilobě.
Víme, že mnoho z vás podniká, má své firmy, živnosti. A právě vy, se zvykem věnovat 10% pro filantropii, získáváte největší odpovědnost vydělávat více, než kdy dříve, a to také budete. Navyšujte své příjmy, protože navyšujete i ten díl, který pomůže druhým. Adoptujte na dálku dítě v Africe. Postarejte se o jeho vzdělání. Mějte jeho fotku u sebe. Nyní je váš život pramenem štěstí jedné rodině, která vám to nikdy nebude mít možnost vrátit. Avšak jejich vděčnost ucítíte na tisíce kilometrů. Ten mráz, který vám proběhne po zádech, jakmile si představíte, že vaše dítko utíká po škole domů, aby mohlo odpoledne vše, co se naučilo, předávat svým sourozencům. Vzdělání dává celé jeho rodině naději na lepší budoucnost. Pak adoptujte druhé, třetí… Máte moc ze svého života udělat pramen životům druhých. Dáváte-li naději, dáváte život.
Jistě se setkáte s někým, kdo nad touto vaší naplněnou odpovědností ohrne nos se slovy: „Jakoby na tom záleželo, ty nic nezměníš, je jich tam tolik, že tvé úsilí je jedno,“ jen si tiše vzpomeňte na následující příběh.
Jednou silný příliv vyplavil na pláž tisíce hvězdic, které v dopoledním slunci na rozpáleném písku bezmocně umíraly. Malý chlapec, který ten výjev zahlédl se k nim rychle rozběhl a začal svými drobnými ručkami vhazovat hvězdice zpět do moře. Muž, který kolem ve spěchu procházel, si chlapce všiml a křikl: „Ty nic nezměníš, je jich tolik, že tvé úsilí je jedno.“ Kluk zastavil s jednou hvězdicí, kterou právě zvedl, v ruce. Pohlédl na ni, poté na muže, a křikl zpět: „Téhle to není jedno!“ A vhodil ji do moře…
Jestli tímto článkem neotevřete oči dalším, stejně jako se vám to právě povedlo se mnou, tak jim nepřeji úspěch. Dříve jsem pravidelně posílal 10%, ale přestal jsem s tím. Nevím ani proč. Každopádně vám děkuji, a aktuální příjemci mých 10% také.
Už dlouho občas dávám bezdomovcům nějaké peníze (a u těch co předpokládám, že by si za to koupili alkohol, dám jídlo – a v zimě k tomu přidám horký čaj. Pomáhat se dá samozřejmě i jinak – např. psychiky pozvednout a podpořit člověka, který to potřebuje a zaslouží si to. Podporovat děti ve vzdělání v nejchudších zemí světa není špatné, ale neměli bychom zapomínat na nadané české děti (o ty v dětských domovech je už postaráno velmi dobře). Budoucnost není o síle svalů ale mozku. Je škoda, že vetšina informačních médií zahlcuje lidi nepotřebnými informacemi a od toho, co je skutečně důležité, odvádí pozornost (tak to ale nebude nastálo). Na http://www.dreamlife.cz se mi velmi líbí (mimo jiné) citáty, které se každý den na hlavní stránce mění. Díky za http://www.dreamlife.cz.
jak praví velmi staré přísloví: do hrobu si vezmeme jen to, co rozdáme.
Tal lidi, dejte a bude Vám dáno!
Jedno přísloví říká, že rakev nemá kapsy. V kapsách, nás žijících, je toho hodně. Obraťme je a obnos darujme. Nečekejme na poděkování, jen se podívejme do rozzářených očí. Ta krátká chvilka může rozzářit i náš život. Vnímejme ji teď. Zítra už nás to nemusí potkat. Život bez malých každodenních radostí za moc nestojí.
Jsem ráda, že Dreamlife přináší i taková zamyšlení. Díky.