Neobětuj se! Nejdřív zachraň sám sebe, pak až můžeš zkusit zachránit i druhé

Říká se, že kdyby se každý uměl sám o sebe postarat, bylo by o všechny na světě dobře postaráno. Proč tedy tak často zanedbáváme a ztrácíme sami sebe a pak doufáme, že se najdeme „někde jinde“?

 

Jedna z teorií tvrdí, že se rodíme jako čisté, šťastné, dobré duše. Jako takovým nám stačí k pocitu blaha jen dostatek spánku, stravy, prostoru, zdraví… Svou duševní pohodu nepodmiňujeme žádnými úkony, ani nevymýšlíme žádné výmluvy pro naše činy či pocity. Jak cítíme, tak děláme a děláme tak, abychom se cítili dobře. Sebe i naše nejbližší milujeme bezpodmínečně – jednoduše pro jejich existenci. Nenapadne nás řešit, že má tatínek pár kilo navíc, nebo že má maminka rozcuchané vlasy. Milujeme je takové, jací jsou. Radujeme se z jejich každého projevu lásky, ceníme si jejich péči, inspirují nás jejich rady (z některých se i sami poučíme), zkušenosti, aniž bychom je soudili. Jednoduše je obdivujeme… a nejen je! I svět kolem! Příroda nás okouzluje svou fascinující tváří, na které by nás nenapadlo nic měnit (a už vůbec ne ji ničit). Přátelíme se (jen) s těmi, se kterými to prostě „klapne“. Když se „necítíme“, jdeme od toho – přirozeně, láskyplně, neboť máme odvahu, cit, mentální samostatnost i pud sebezáchovy.

Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.
Mark Twain

Tento stav trvá tak dlouho, dokud jsme v souladu s naší duší, s životem, dokud nás nezasáhne společnost, která taková (už) není. Pak se začneme seznamovat s „problémy“. Jsme spokojeni sami se sebou do té doby, dokud nám někdo neřekne, že by bylo dobré, kdyby náš nos byl menší, uši méně odstáté, zuby více rovné, kdybychom častěji volali (nebo méně), chodili do posilovny… Ve světe, kde je všeho pro všechny dost, člověk vykonstruoval boje, podmínky (v různých sférách), aby něco dostal.

Máme obavu, aby se nám všeho dostalo, ale co když už všechno důležité máme od samého počátku sami v sobě?

Když se začneme srovnávat, zjistíme, že jsme v něčem „příliš“, v něčem „málo“… a hlavně ve většině „jinak“. Dostáváme strach, abychom zapadali, abychom nebyli sami, abychom „uspěli“, tak se snažíme najet do režimu průměrna – ten zapadne všude. Pokud se nám časem podaří (například kvůli vnitřnímu pnutí) objevit opět své pravé já – spokojené, čisté, zdravé, milující, kdy víme, jak se chovat sami k sobě (nehledě na tlaky okolí), dostáváme se do další prekérní situace: jak se chovat k druhým, jak ve světě obstát? Poznat svou intuici v rovině „já“ je už samo o sobě obtížné, co teprve, chceme-li ji využít i na exteriér? Na chování k okolí, k druhým lidem? Jak vybalancovat svou spokojenost se spokojeností druhých? Jak zachraňovat, ale neobětovat se, nacházet společnou řeč a shodu, ale neztrácet své standardy a nitro?

Srdce chce být přirozeně milováno a milovat. Charakter chce přirozeně správně jednat, pomáhat druhým, říkat pravdu – být pravdivý, nepodvádět, být užitečný/prospěšný. Co když se ale dostaneme do situace, ve které se konfrontuje naše existence s existencí druhých? Do pozice, kde riskujeme své (duševní / fyzické) zdraví, sami sebe?

V letadle (v případě nouze) platí, že rodiče mají nejdříve nasadit kyslíkovou masku sobě, poté dítěti. Až „zajištěný“ dospělý se totiž může postarat o dítě (udušený dospělý už dítěti nepomůže). Toto pravidlo se uplatňuje i v koučinku – sebelásce – vztazích. Nejdříve bychom měli milovat sami sebe, umět žít sami se sebou, být v bezpečí… pak až můžeme milovat i druhé(ho) a žít i s ním.

Nejsme-li sami v sobě spokojeni, nemůžeme koexistovat s druhým(i). V takovém případě totiž vidíme samé „ale“, samé „chyby“ vyvolávající neklid, hádky… „Chyby“ na druhém označují vlastnosti a pohnutky, které nám osobně vadí (jsme-li sami se sebou nespokojeni, vadí nám téměř vše). To, že nám vadí, neznamená, že se jedná skutečně o chyby. Vnitřní nespokojenost zkresluje. Spokojený člověk „chyby“ na druhém nehledá a každý problém má pro něj řešení. Ne nadarmo se říká: „Drž se dál od negativních lidí. Mají problém na každé řešení.“ (Albert Einstein)

TIP: Nevyčítejme chyby, které nejsou chybami

Kdo má problém sám v sobě, nemá dobrý úsudek. Kdo nestojí na vlastních nohách pevně, těžko podepře druhého. Jako bychom chtěli od člověka, držící si pásku přes oči, aby posoudil barevnost obrazu. Dokud si nevyřeší svou pásku, kterou má přes oči, nemůže se zabývat barevností obrazu. Jeho rady a soudy (byť dobře míněné) by byly spíše ke škodě než k užitku. Až když sundá pásku, uvidí a může se vyjadřovat. Ale pozor! Jak se k obrazu vyjádří, to vypovídá převážně o něm (o obrazu minimálně), o jeho očích, o jeho životní situaci (sebevědomí, náladě, vzdělání…) o tom, jak on (jeho zrak) obraz vnímá, o jeho schopnosti vidět barvy.
Co v případě, že je obraz černobílý? Chce-li po nás někdo objevení barevnosti na černobílém plátně, máme dvě základní možnosti: 1. Odmítnutí: „To není v mých silách.“ 2. Zásadní sebe-transformace – obětování se – riskovat sám sebe/sama sebe (kupříkladu nechat si do zraku aplikovat filtr, který vše učiní žlutorůžové).

Nedělej to, abys mohl žít s druhým, když to odporuje tomu, abys mohl žít sám se sebou.

TIP: Terapie pustého ostrova

Ze všech stran se na nás valí, že musíme mít dobrou práci, abychom byli šťastní, najít tu pravou polovičku, aby nás doplnila, založit rodinu, abychom splnili své poslání, přizpůsobovat se přátelům/společnosti, abychom „zapadli“… Jenže! Co když se skutečně jako šťastní už rodíme a práce je jen jakousi metou, plusem, cestou ke komfortnějšímu životu? Co když nepotřebujeme doplnit – jsme kompletní sami o sobě a partner může jen naši celistvost podpořit, utvrdit? Co když naše poslání není ve splnění očekávání, rutiny, počtu, nýbrž v tom žít šťastný, správný život, rozdávat dobrou energii, být dobrým člověkem (ať už s rodinou, nebo bez)? Co když můžeme být plně sami sebou a stejně do světa zapadat (možná právě proto)? Co když nemusíme obětovat sebe? Co když můžeme být šťastní a rozdávat štěstí přirozeně, jako kdysi, když jsme byly dětmi?

Ztratíme-li sami sebe, nebudeme mít už co světu (ani sami sobě!) nabídnout.
Radí-li nám to srdce, svědomí (morálka), zachraňujme, bojujme a především vždy buďme empatičtí, laskaví, láskyplní… Avšak neobětujme se zbytečně – duševně, emotivně, ani fyzicky.


 

Tags: , , , , , , , , , , , , , , ,

O autorovi: Iva Preislerová

 

 

Další články v kategorii Myšlení

 

Buď první a přidej komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 
 
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme