Můžete mít výmluvy nebo úspěch! Nikdy obojí…

Již od útlého dětství nám lidem záleželo na tom, abychom vypadali co nejlépe v očích druhých a současně nenesli vinu, za své chyby. Začalo to tím, že jsme přece nerozbili ten talíř, který nám upadl na zem a roztříštil se o dlažbu v kuchyni. Tehdy jsme se nezmohli na o mnoho více než nevinné: „To samo.“, a doufali, že to bude stačit. Postupem času se ovšem rozvinula naše tvořivost a rafinovanost, a tak nám některá školní rána bylo zaručeně nevolno a naneštěstí právě v den písemky, na kterou jsme se „tolik pilně“ učili. Vždy se našel důvod, proč jsme nenapsali domácí úlohu, nebo přišli pozdě do vyučování, a hlavně to nebyla naše vina. Pravda nám byla lhostejná a to jediné, po čem jsme prahli, byla důvěra okolí a dobrý obraz v jeho očích.

Mnozí lidé si ale z této vlastnosti vytvořili zvyk, jehož připodobnění k železné košili by byla velmi slabá káva. Je to ten typ výmluv, v které sami uvěříme a staneme se tak vlastní obětí. S nimi se stáváme vězni ve světě, kde vždy ujíždí autobus před nosem, máme červenou vlnu při jízdě vozem napříč městem, budík zapomene zvonit a my jsme ti, kterým je vždy ublíženo. Člověk pak přijíždí všude pozdě, nestíhá, je zklamáním pro druhé, katapultuje svůj život do směsi méně a méně důvěryhodných výroků a s nezlomnou vírou stále obhajuje svoji nevinu. Pak už stačí jen malý krůček k: „Přísahám, že za to nemohu…“ Pokud se vás podobný obraz týká, pak na vás budeme trochu tvrdí. Ano, můžete za to!

Jsou výmluvy, které přichází z lenosti. Jsou také výmluvy, které vznikají ze strachu, nebo takové, jsoucí důsledkem neschopnosti vyslovit: „Ne“. Přes svoji různost mají něco společného, jsou to zkrátka lži. Lži našim blízkým, známým i neznámým a zejména sobě samým. Výmluvy nás možná někdy kryjí před druhými lidmi, ale vždy nás oslabují zevnitř. Člověk, jenž je má ve zvyku, ztrácí sám sebe, respektive nemůže sám sebe ani objevit. Stává se někým, kým není. Život plný úhybných manévrů je život bez opravdového přátelství či lásky.

Rysem dospělosti a moudrosti je schopnost nést odpovědnost za své činy, omyly, chyby i neúspěchy. A umění nést za ně odpovědnost je jediný způsob, jak je přerůst, překonat a příště neopakovat. První krok k likvidaci vlastních výmluv je tedy přiznání si pravdy. Tramvaj neujela, vy jste vyšli pozdě. A vyšli jste pozdě, abyste mohli dělat výmluvy. Proč byste to dělali? Protože je to váš zvyk. A je to váš zvyk, protože se vám možná líbí obhajovat se, cítit se ublíženě a být alespoň něčím výjimečný a zajímavý. Jakmile si člověk přizná, že jeho výmluvy jsou zkrátka lži, druhým krokem je schopnost říct: „Je to moje chyba.“ Tím přenášíme vinu na svá bedra a konečně se začínáme učit z vlastních chyb.

Výmluvy obhajovaly, že jsme byli stále na jednom místě – žádný pokrok a sto vnějších okolností, které za to mohly. Úspěch ovšem není o vnějších okolnostech, ale o vnitřních okolnostech člověka. Samozřejmě, že i nyní můžete najít sto důvodů, proč právě vás se výmluvy netýkají. „Vždyť ony to v mém případě nejsou výmluvy, je to holá pravda!“, pomyslíte si. Pokud jsme se vás tudíž nevlídně dotknuli, chtěli jsme to. Tím poznáte, že se vás tento článek nejspíše týkal.

 

Tags: , , , , ,

O autorovi: Magazín Dreamlife

 

 

Další články v kategorii Myšlení

 

Jeden komentář

  • Katka

    Díky panu Štěpánkovi za výborně a na rovinu napsaný článek.
    Ano, dokonale jsem se v něm poznala a ještě před nějakou dobou bych se cítila VELMI dotčená, ale teď nezbývá nic jiného než říct: ano, je to pravda.
    A není to zdrcující, ale osvobozující, protože v textu vidím úplně jasný návod, jak z toho ven a proč vůbec chtít udělat změnu.

    Ještě jednou díky….. Kateřina

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 
 
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme