Můžeme si to skvěle naplánovat, ale pak v reálu, může být všechno jinak. Jak se ale nezastavit a vytrvat, když se překážky zdají být nezdolatelné? Jak v sobě objevit sílu pokračovat dál? Tak na to se podíváme v dnešním článku ze série Prodej se a vydělávej na tom, co tě baví od Eleny Olivarez.
Bylo úterý. V pátek jsme měli poprvé otevřít. Náš prvorepublikový byt vypadal spíš jako skladištní oblast. Zboží kromě koupelny a záchodu bylo úplně všude připravené na den D. Zbývali jen tři dny. Jenže pak přišla překážka, s kterou jsme absolutně nepočítali.
Ve středu se měla podepsat smlouva a předat klíče od pronájmu. Ve čtvrtek jsem to měli jen nachystat. Všechno bylo domluvené. Ale pak se tu objevil někdo, komu se to nelíbilo-nedaleká konkurence. Nelíbilo se jim, že po osmi letech na výslunní, by se teď měli dělit o místo. “Kdo si myslíte, že jste, že se tu jen tak objevíte?” Ozývalo se jak z telefonu tak výhrůžných emailů a textovek. “Jestli je nezrušíte, pošleme vám tam všechny kontroly. A jestli i přesto neskončíte, sejdeme se u soudu.”
Byla jsem v šoku a vůbec jsem to nechápala. Vždyť jsme byli stylově jiní a dělili nás od sebe desítky kilometrů. A i kdyby jsme byli naprosto stejní ve stejném městě, klidně i naproti sobě, tak v dnešní době přece tak konkurence funguje. To by nemohl vzniknout další velký obchod, protože je tu Tesco. To by nemohla vyjít další kniha o pozitivním rozvoji, protože ji už napsal Napoleon Hill. To by nesměl vzniknout už další fast food, protože tu byl McDonald´s. A když už jsem u toho, všimli jste si, kde většinou stojí KFC?
Na jednu stranu jsem chápala jejich rozhořčení po osmi letech klidu, ale na druhou, trh není tak malý, aby nemohli být všichni spokojení. A když už jsem u konkurence, vlastně ji stejně chápu zcela jinak. Možná to máte stejně. Žijeme v době, kdy slovo konkurence (samozřejmě, ne v každém oboru) pomalu ale jistě nahrazuje slovo koexistence. Moc nechápu, proč si házet klacky pod nohy, když v jednotě je větší síla. Zřejmé je to u videoblogerů či koučů. Největší sledovanost a i zákazníky získávají tím, že se spojí dva v jednom videu/projektu. A pokud už se nemůžeme spojit, tak se aspoň můžeme vzájemně inspirovat, zdravě se sebou soutěžit a učit se od sebe. A tak jsem se to v tomhle duchu svému rivalovi snažila vysvětlit, jenže marně.
Místo toho jen samý křik, výhrůžky a zastrašování. Těžko se s někým domluvíte, když ten druhý nechce. A po celém dni řešení neřešitelného jsem byla naprosto bez energie. Čemu věnujete pozornost, to má tendenci růst. Je to podobné, jako byste uvízli v bažině, čím víc kolem sebe budete kopat a chtít se zachránit, tím víc vás to bude vztahovat. “Stop konec”, řekněte si, stejně tak jako jsem si řekla já. Ať mě dá k soudu, ať na mě pošle kontroly, je mi to jedno, každopádně už to nehodlám řešit. Ty trhy budou.
Byla středa ráno a já si měla převzít klíče a podepsat smlouvu. Před cestou jsem jen zapnula počítač a podívala se na maily, když v tom vidím: Je nám líto, ale nemůžeme vám poskytnout prostory. Volali nám ty a ty a hrozí nám soudy. Chápejte nás, nemůžeme riskovat dobré jméno naší organizace.
Tomu říkám podpásovka. Viděli, že u mě neuspějí, tak to zkusili jinde. A jak tak vidím trefa do černého, to se jim musí nechat. V té chvíli mi jako největší paradox přišlo to, že s tou organizací jsem chtěla spolupracovat hlavně proto, aby šli peníze i na dobrou věc. Celkem trefně tady sedělo pro dobrotu na žebrotu.
Když si přečtete takový email a vidíte celý byt zavalený zbožím, je vám hrozně. Když si vezmete kolik vás to stálo času, energie a překonávání překážek než jste získali partnery a podobně. Když si představíte, že reklamy od blogerů už běží a nic na plat, je konec. Nechcete tomu uvěřit.
Takže konec? Tady asi není co řešit…jenže přesně v tu chvíli, kdy vypínám email, čtu citát, který mám na pozadí na počítači – vše co můžeme udělat a dokázat je v naší mysli a hlavně srdci, Dokud nám tluče, žijeme. Dokud tluče, pořád máme čas. Čas na všechno, co ji jen dovedeme představit.
Když je vám nejhůř a překážky se zdají být nezdolatelné, zkuste si položit ruku na srdce. Tluče? Pokud ano, tak pořád máte čas. Pořád s tím můžete něco udělat. Pořád to ještě může vyjít.
Nevzdám se. Ne teď. Naopak teď je chvíle na to ověřit, jestli skutečně umím prodávat. Ověřit si, zda je schopnost umět prodat naprosto klíčová i při podnikání. A tak jsem nasedla do auta a jela na nedomluvenou schůzku. Chtělo se mi? Ani náhodou. Ale odhodlání bylo silnější.
Posadili mě do zasedačky a můj stav se blížil k infarktu. Nejhorší je, když čekáte a vlastně ani nevíte, kde přesně máte začít. Celé se to rozhodne v jednu chvíli. Buď to vyjde a nebo ne. Jenže ne, musí to vyjít.
Otevřeli se dveře… a mohla jsem začít. Mohla jsem začít nadávat, že snad jsme se na něčem domluvili. Mohla jsem začít hysterčit. Mohla jsem ze sebe udělat oběť a jak je to nefér. Ale k čemu by to vedlo? Místo toho je zase důležité vžít se do role zákazníka.
Co byste v té chvíli chtěli slyšet? Co by vás ujistilo? Z čeho byste měli strach? Jak by šel vyřešit? Co by způsobilo, abyste nakonec řekli ano? Začněte s pochopením celé situace a následným řešením. A nenechte se uchlácholit s tím, že vše jen pochopíte a odejdete. Ne, v tu chvíli jste prohráli. Opět je nadchněte pro svou vizi. Dívejte se do očí a buďte upřímní. A nebojte se říct, proč tu vlastně jste, abyste se domluvili-abyste prodali.
Tohle je vlastně skvělá chvíle, které se většina lidí a obchodníků vyhýbá. Chvíle, která vás toho naučí víc, než když vám všichni kolem říkají ano. A přesně to učím při sales mentoringu. Chcete se naučit prodávat, pak se ale budete muset postavit svému strachu a zdolávat překážky.
Jak to celé dopadlo? Podepsali jsme smlouvu a dostala jsem klíče. V pátek jsme otevřeli, A konkurence? Tak se pak už neozvala. Ale nemuselo to tak být. Slyšeli jste větu – Přestali kopat jeden metr od zlata? Kolikrát se vzdáme, když už je cíl téměř na dosah. Kolikrát jdeme od toho, protože se překážky zdají být nezdolatelné? Vzdát se můžeme vždycky, jenže proč se vzdávat teď? Pokud naše srdce tluče, pořád máme čas. Čas zvládnout všechno, co si jen dovedeme představit.
