Generace Y: Jak to s ní ve skutečnosti je a kdo do ní patří?

Generace Y, mileniálové, oblíbený terč v médiích. Jsou novodobou ztracenou generací, jež za svůj úděl nemůže, nebo jde jen o pestrou přehlídku lenochů, kteří si ničeho neváží?

timthumb

Kdo je Generace Y?

Vůbec poprvé jste se s termínem Generace Y mohli setkat v americkém časopise Advertising Age, který se zaobírá médii a marketingem. Popisuje děti narozené v období cca od roku 1986 až do poloviny devadesátých let, u nás se tímto termínem označují ti, kteří na svět přišli někdy kolem výrazného milníku našich dějin v podobě sametové revoluce, ať krátce před ním nebo po něm. Generaci Y si pořídili ti, kteří pocházejí z tzv. baby boomu v poválečných letech.

Proč se o ní tak mluví?

Někdy se jí taky říká Net Generation, tyhle děti už totiž vyrostly s informačními technologiemi a ty jsou pro ně samozřejmou součástí života. Zažily zkrátka otevřený svět, úplně jiný, než byl ten jejich rodičů, a všechny možnosti chtějí naplno využít. Na druhou stranu si ovšem ještě pamatují, jaké to bylo bez nich, jejich nástupci už neznají dětství „bezinternetové”.

Na rozdíl od generace jejich rodičů pro ně ovšem, docela překvapivě, nemá tak vysokou prioritu kariéra. Současní dvacetiletí chtějí vyzkoušet to, co se jim nabízí v plné míře (a to především ve formě zážitků, nikoli materiálna) a mít osobní a pracovní život v rovnováze. Stále více tak prahnou po zkrácených úvazcích v zaměstnání a do popředí se v poslední době dostává i fenomén tzv. life style byznysu. To znamená, že jde o podnikání především samostatné, bez dalších společníků nebo zaměstnanců, které si do budoucna takové ambice ani neklade a má především toho, kdo se v něm angažuje, přiměřeně uživit a v neposlední řadě i bavit. A nebojí se pustit i do trochu riskantnějších podniků, které na první pohled nevypadají jako úplně perspektivní nápad. Tím se odlišují od těch, které totalita vychovala podle hesla „hlavně nevyčnívat”.

Na žebříčku hodnot se v porovnání s jejich rodiči hodně vysoko dostává i rodina a pro Generaci Y rozhodně není přijatelné obětovat ji práci. Děti chce, byť později, a i poté se je pokouší se zaměstnáním skloubit. Mnohdy se odsouváním rodičovských povinností sice tak trochu snaží odložit vlastní dospělost, ale často je za pořizováním si potomků v pozdějším věku též vysoká ctižádostivost a snaha zajistit pro své plánované ratolesti ty nejlepší podmínky.

Úskalím jejich života je, že aby všechny tyhle tužby mohli realizovat, musejí na ně mít prostředky. Potřebují tedy peníze. A mívají sklony si je opatřit klidně i půjčkou, nad čímž kroutí starší generace hlavou. Finance navíc nehodlají zase tak moc šetřit, mezi štěstím a výší zůstatku na účtu pro ně neexistuje přímá úměra.

A proč není zas tak perspektivní, jak se čekalo?

Někteří sociologové jsou vůči těmto lidem a jejich budoucnosti poněkud skeptičtí. Hlavně u nás se očekávalo, že si tzv. Havlovy děti, narozené už do státu nezatíženého komunismem, jakožto první svobodní občané téměř podmaní svět.

Citelně na prahu svého dospělého života ale poznaly hlavně ekonomickou krizi, která nezasáhla jen Českou republiku, ale v kleštích svírá celou Evropu. Nezaměstnanost roste, platy naopak spíše stagnují, ekonomika se otřásá a zdražuje především bydlení, které se tak stává pro ty, jež stojí na startovní čáře, spíše nedosažitelnou chimérou. Budoucnost se tedy nezdá příliš růžová. Přibývá studentů vysokých škol odcházejících z univerzit s diplomy v ruce. Ti, ověnčeni akademickými tituly, ale uplatnění buď nenajdou nebo v lepším případě ano a tehdy jsou za něj rádi a neodvažují se pomýšlet na atraktivnější posty, byť dosavadní pozice jako splněný sen dvakrát nevypadá.

Zažívají tak hned v branách dospělého života první hořké zklamání a ztrátu motivace. Vidí, kolik toho nikdy získat nebudou moci a tento postoj se ještě zostřuje výchovou rodičů, kteří v optimistických devadesátých letech zkrátka věřili v lepší zítřky a svým dětem se snažili vnuknout pocit, že ony můžou všechno.

Tak trochu je ale za tím i jejich vlastní netrpělivost a nepořádek v životních hodnotách, shodují se psychologové. Svět zkrátka nabízí tolik šancí, až je těžké si jednu z nich vybrat, chytit ji a už nepustit. Také trpí krizí identity. Nevědí, kým skutečně jsou, zato znají celou plejádu vzorů, které jim ukazují, kým by měli chtít být. A neztratit se v nich představuje náročnou disciplínu. Dnešní společnost to mileniálům příliš neusnadňuje, byť tato generace má svoje chyby a bude si muset, jako každá před ní, vyšlapat vlastní notně trnitou cestičku.

© Holanová


 

Tags: , , , , ,

O autorovi: Martin Olejník

 

 

Další články v kategorii Daily Dreamlife

 

Buď první a přidej komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 
 

Přihlašte se k newsletteru


poskytuje MailChimp!
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme