5 vět, které jsme slyšeli v dětství a mohou nám bránit v rozvoji

0
1999

Po vlastním štěstí si v životě nešlapeme jen svou vinou. Z cesty za spokojeným bytím nás mohou svést i naši milovaní rodiče, byť nevědomky. Co by ale raději neměli vypouštět z úst? A které věty byste si měli vy zapsat červeně na seznam „Co nikdy neřeknu svým dětem”? A proč? Co mohou zanechat v dospělé duši? Čtěte.baby-623417_1280

„Vem si příklad z bratra/sousedovic Aničky/sestřenice Květy.”

Použijete-li coby argumentační munici staršího sourozence, k domácí pohodě opravdu nepřispějete, řevnivost mezi dětmi se rozjede na plné obrátky. Půjčíte-li si v duchu hesla „příklady táhnou” protivně vzorné dítě od sousedů, potomkovi taky radost neuděláte. Co se stane dál?

Jako dospělí se pravděpodobně budete neustále porovnávat s ostatními a málokdy z tohoto souboje vyjdete vítězně. Pocit, že mamince a tatínkovi jste asi nebyli dost dobří a přáli si vás úplně jiného, je zásadním zabijákem dospělácké sebedůvěry. Každý člověk je originál, vyvíjí se svým tempem, něco umí dříve nebo později a na něco prostě nemá vlohy vůbec, tak si podobný komentář odpusťte, jestli ze svého dítěte chcete mít bytost vyrovnanou.

„Ty jsi tak…”

Platí zejména o negativech typu „nemotorný”. Možná to nemyslíte zle, ale bude velký problém tuto větu z dětské hlavinky vyzmizíkovat. V pubertě k tomu přidejte „laškovné” variace na téma „ty máš velký zadek/prsa po tátovi” a svému potomkovi jste opět kvalitně založili na sebevědomí pod bodem mrazu i do let příštích. Střezte se podobné věty dokonce vážně mínit a vlastní dítě jimi shazovat!

Pozitivní hodnocení je ale povoleno, svou ratolest rozhodně chvalte. Rodičovská láska je však bezpodmínečná! Chraňte se vyvolávat ve svém dítěti pocit, že jste na něj hrdí pouze tehdy, dostalo-li jedničku. Svou lásku mu dávejte najevo kdykoli. A pokud se mu něco zvlášť povede, raději vyzvedněte, co tím dokázalo ono samo pro sebe. („Na tu jedničku z matematiky jsi se vážně pilně učil.”)

Děti by neměly mít pocit, že o přízeň rodičů musejí urputně bojovat. Snahou neustále v odrostlém věku svému okolí dokazovat, že jsme hodní lásky našich partnerů i přátel, si někteří z nás výrazně komplikují každodenní existenci. Lásku si totiž zasloužit nelze, buď existuje nebo nikoli. Takový člověk nikdy nedosáhne adekvátní „odměny” za vynaložené úsilí a stále bude mít pocit, že ho jeho okolí nedoceňuje.

„Kluci nebrečí.” Nebo ve variantě pro malé slečny: „Už jsi přece velká holka.”

Tomu, co tahle věta způsobí, odborně psychologové říkají potlačované emoce. Ty vám přivodí stres a jeho důsledkem může být třeba žaludeční neuróza. Dalším problémem je to, že drobná každodenní negativa se, nemají-li možnost adekvátního úniku, ve vás postupně střádají. Cestu si najdou ven sama a zpravidla si k tomu nevyberou tu úplně nejvhodnější příležitost. Vyřčené slovo nemůžete vzít zpátky, neadekvátní reakce budete jednou i velmi litovat.

„Na to jsi ještě moc malý.”

Zajímá se váš potomek o nějaké téma a klade všetečné dotazy? Měli byste se pokusit najít odpověď, která bude jeho věku přiměřená a nebát se s ním zapříst diskusi. Respektujte jeho zájem a přirozeně zvídavou osobnost, i když vás dětské zaujetí sexem a přilehlými oblastmi děsí.

Co může natropit tahle populární rodičovská hláška v dospělosti? Právě jste se přičinili o to, že budoucí samostatný jedinec se nenaučí věřit vlastnímu úsudku, bude nejistý a pochybující, a to zejména co se vlastní osoby týká.

„Dokud to nesníš, nedostaneš bonbóny.”

Vypadá tahle věta nevinně a dokonce výchovně? Svoje potomstvo uvědoměle nekrmíte čokoládami za každou jedničku, ale ani podobný komentář není ideální z následujícího důvodu: Stejně jím totiž posilujete auru lákavosti a zvedáte atraktivitu sladkosti jako něčeho „za odměnu”, čehosi, co má velmi zajímavou přidanou hodnotu.

Co tyhle vzorce napáchají v pozdějším věku? No jen si vzpomeňte, kolikrát jste se běželi po náročném pracovním dni/rozchodu/hádce s nejbližšími utěšit do cukrárny. Takový stav může vést až do fáze tzv. emočního přejídání. Chybí-li nám pocit životního uspokojení, jistoty nebo bezpečí, naučíme se ho jídlem zcela nahradit. A pozor, stravovací návyky získané v raném věku se v dospělosti mění tím obtížněji.

© Holanová

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here