4 jednoduché kroky, jak se ubránit vzteku

Emoce jsou naší přirozenou součásti, ba někteří by mohli tvrdit, že nás dokonce tvoří. Příroda nám nadělila pestrou škálu pocitů a s nimi spojených individuálních reakcí. Najdeme zde nejen pozitivní, ale i negativní… a právě na jednu z těch negativních se nyní zaměříme, abychom jí dali správné místo, které by rozhodně nemělo být u kormidla.

Když propadneme vzteku, afektu, zlobě, nenávisti, necítíme se ani my sami komfortně. A co teprve oběť… I kdybychom přehlédli onen následující nepříjemný pocit, vrátí se nám stejně po čase jako bumerang. Kdo co zasel, to totiž také sklidí, jak praví známé rčení. Nelze vyslat negativní energii a sám/sama se přitom nezašpinit. Abychom mohli agresivitu vyslat ven (na někoho), musíme ji nejdříve sami v sobě mít. Nemůžeme dát, co nemáme.

Divíme-li se některým světcům, mnichům, svatým, duchovním vůdcům, jogínům… proč působí tak klidně, vyrovnaně a ani na případné útoky neodpovídají stejným útokem, je to právě proto, že sami v sobě mají (převážně) jen lásku, jistotu, klid, mír… Proto většinou na negaci hledí nevěřícně, jako by ji viděli poprvé, jelikož negaci sami nepraktikují (mnohdy i celý život). Když je náhodou někdo konfrontuje, polovinu slov, které rozhořčený útočník říká, ani neznají. Hledí na mimiku a vztek v očích, jako by viděli hrocha v baletním úboru. Nechápou, proč tak křiví tvář, proč si dělá vrásky tam, kde být vůbec nemusí. Poslouchají tón hlasu, hlasitost slov, nechápajíc, proč si namáhá hlasivky víc, než je nutné, neb jsou od sebe kousek. Kdo žije v míru, nenechá se snadno vyvést z míry. Kdo miluje (sebe, život, druhé), jen tak neotočí na nenávist.

Když se vrátíme zpět do naší civilizace, kde je chaos, nedorozumění a plná nálož negativních emocí na denním pořádku, nejdeme spoustu konfrontací, nedorozumění, nenávisti, závisti, nejistoty, vzteku, zla, pomsty… Málokdo z nás hledí na vztek jako na něco, co neviděl, jelikož ho vídáme. Bereme jej tedy za součást běžného dění. Kdyby tato emoce neměla být naší součástí, příroda by nám ji nenadělila, ALE má být naší součástí v takové formě a míře, aby ubližovala nám nebo druhým? Aby nás provázela víc než odpuštění, respekt, úcta, láska, soucit, empatie? I ti „svatí“ cítí negativní emoce, avšak v tak malé míře, že neohrozí jejich dobrý život, láskyplný pohled na svět, ani nikomu neublíží.

„Když to nejde po dobrém, po zlém to ani nezkoušej.“
Lech Przeczek

Jedním z nejčastějších strašáků, kterého je potřeba usměrnit, chceme-li duševní klid a mír, bývá výbuch vzteku či špatné jednání v afektu. Při takovémto výbuchu/afektu dochází ke sníženému sebeovládání – doslova přestáváme sami sebe ovládat, kormidlo drží negativní emoce. Nelze však říci, že to tedy není o nás a že se to nepočítá. Onu emoci jsme si totiž nejdříve museli vytvořit, abychom ji mohli použít. Může jít o nahromaděný potlačovaný žal, vztek, nenávist, nejistotu, nebo náhlý nával, který aktivuje něco, v čem máme (už dlouho) problémy. Můžeme (ba dokonce měli bychom) ventilovat, co cítíme, ale správně, aby se tím skutečně něco (následně) vy/řešilo.
Co tedy s tím, co si uvědomit?

  • Není kam spěchat

Nejdříve myslet, potom mluvit/jednat. Jeli to opodstatněná emoce/reakce, nikam nezmizí. Po pauze, nádechu a výdechu, počítání do 10, procházce apod. získáme buď jiný (lepší) pohled, nebo jistotu, že je to opodstatněné (a poté budeme jednat s ještě větší jistotou, ale už i s rozumem a citem).

  • Co je skutečným problémem?

Tato otázka nám pomůže při směru, abychom si nevybíjeli zlost jinde/na prvním, kdo se namane. Nápomocné bývá přijmout fakt, že naše myšlení a naše činy jsou jen na nás. Nikdo jiný za náš stav mysli nemůže. Ať se děje v našem životě cokoli, neovlivníme druhé (ani bychom to neměli chtít – měli bychom respektovat každého takového, jaký je a nesoudit jej, pokud nejde o kriminálníka před soudem apod.) Neneseme za druhé odpovědnost a oni nenesou odpovědnost za nás. O nás vypovídá naše reakce, ne to, co se nám zvenčí děje, tzn.  ne to, jak se chovají druzí.
Typickým příkladem může být nespokojenost v práci. Můžeme se zlobit na šéfa, kolektiv, pracovní náplň či si vybít zlost na přátelích, partnerovi, rodině (pod nějakou záminkou). Ale co je skutečným problémem? Že NÁM se v práci nelíbí, že MY jsme tam, kde být nechceme/nemáme (že např. nemáme odvahu zlepšit situaci, najít lepší práci, poslechnout intuici…)

  • Mějme soucit – empatii

Nedokážeme-li se uklidnit vydýcháním toho nejhoršího, nebo analyzovat (+ následně v klidu řešit) skutečnou příčinu našeho stavu (viz předchozí body), může nás zachránit náš soucit vůči tomu, komu to chceme dát sežrat. I když ostatní emoce a myšlení jsou v útlumu, tento cit může situaci zachránit, dáme-li mu prostor, být světlem v temnotách. Máme-li pocit, že si někdo náš soucit nezaslouží, uvědomme si, že nás soucit používáme nejen kvůli druhým, ale především kvůli sobě. My sami chceme být dobří, abychom sami se sebou mohli žít. Též pamatujme, že každý duševně zdravý/funkční člověk má nějaké emoce a ať už udělá cokoli, nedělá to s cílem udělat špatnou věc (psychopati jsou samozřejmě výjimkou, kapitolou sami o sobě – ti buď nerozlišují „dobré“ a „špatné“ nebo si kompenzují své hříchy či trumfují sami sebe v „chybách“).

Empatie znamená na chvilku odložit své vlastní rámce, představy a vcítit se do druhého. Chápeme ho, neseme s ním jeho chyby, bolest… S kým cítíme (soucitem, empatií), ten se stává tak nějak naší součástí, naším člověkem. A chtěli bychom být sami k sobě či k našim lidem zlí? Riskovat, že ublížíme? I když by měl druhý roucho nepřítele, pod ním je člověk jako my. Nemusíme ho potopit, můžeme najít společnou řeč, nebo odplout.

„Není ukrutnějšího zvířete nad člověka bez soucitu.“
August von Kotzebue

Jak je to důležité?

Dalšími pomocníkem je uvědomění si, co je v životě skutečně důležité. Většinou (odložíme-li ego, zvyk, pohodlí, své představy co „by mělo/nemělo být“), zjistíme, že až tak o moc nejde aneb Když nejde o život, jde o *****. (lidové rčení)

Pokud nás něco štve, zraňuje, řekněme to, vyřešme to, nebo jděme o toho.
Náš život je příliš cenný na to, abychom ho trávili hádkami, boji, stresy, strachy.
Neničme se!

Co dělat, jedná-li se o výbuch vzteku směrem na nás?

Pomáhá stejné: čas/prostor, uvědomit si skutečný problém (co dotyčného skutečně trápí – nejsme to my, ale jeho záležitosti, jeho emoce) plus soucit.

„Proti urážce je možno se bránit, proti soucitu však ne.“
Erich Maria

Pamatujme: Opakovaná chyba není chybou, nýbrž volbou – můžeme odpustit, ale věřit (vrátit se) znovu by znamenalo, znovu se nechat zranit (dospělí lidé se příliš nemění, charakter se tvoří do cca 6 roku věku dítěte).

„Odpustil jsem, ale také jsem se něco naučil. Nebudu Tě nenávidět, ale nikdy už Tě nepustím tak blízko, abys mi znovu ublížil. Nedopustím, aby se mé odpuštění stalo bláznovstvím.“
Tony Gaskins

Závěrem nutno dodat, že nejlepším řešením, jak se vyrovnat s emocemi, je přijmout je. Neomlátit je druhým o hlavu, nevybouchnout, ale jednoduše je prožít přirozeně, (nepotlačovat, nenalhávat si nic), v co největším míru a klidu to půjde. Duševně velkým se člověk nerodí, velkým se stává a zranitelnost i k němu patří (i tím se učí).

„Velký člověk je povznesen nad urážku, nespravedlnost, bolest i posměch, a byl by vlastně nezranitelný, kdyby netrpěl soucitem.“
Jean de La Bruyere

Máme-li stabilní hluboké city, každé zlé slovo, scénu chceme napravit, vyřešit, odčinit. A jsme-li citliví, tak nám ani 5 let nepřipadá jako dostatečný čas. Což je výhoda, protože díky tomu své chyby snadno neopakujeme, předcházíme jim. Ovšem ještě lepším řešením (než velká citlivost + abnormální sebereflexe, svědomí – mnohdy i za druhé) představuje sebejistota: jednoduše se neunáhlit a když už nějaké rozhodnutí uděláme, stát si v klidu za ním. Nebát se poslouchat své lepší Já, svou intuici (někdy promlouvá jen náznaky, někdy po zkušenosti, při poznání, ve slabých chvílích, ve snu, po sklence, někdy ve chvílích samoty, někdy prostřednictvím znamení…) 

Čtěte také:
O agresorech 1, O agresorech 2, O roli oběti, 7 tipů pro dušení pohodu, Zkroťte své emoce, ať ony nezkrotí vás, Nepřekrývejte své trápeníNegativní energie jako horká brambora – jak se přehazování negativní energie ubránit, Kdy se nevyplatí přejít „chybu“?


 

Tags: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

O autorovi: Iva Preislerová

 

 

Další články v kategorii Myšlení

 

2 komentáře

  • Tomáš Csányi

    Velice aktuální téma v době v kterém žijeme. Je důležité si připomenout, že jsem lidé a ne zvířata. Ovšem při povaze člověka, tady hraje také, myslím, velikou roli i únava. Vyčerpaný člověk plný lásky, míru a porozumění, se v této džungli rychle mění na agresora. Je nás víc a víc, jak do počtu tak do národností, a my potřebujeme velkou dávku tolerance. Až mnich bude pracovat 12 hodin denně, starat se o jedno, dvě, tři děti, hledat vlídným slovem kompromis s manželkou a se sousedem a ještě s kolegou, věřím, že mu to sem tam taky bouchne. 🙂 Proto je velice důležité dělat to, co máte rádi, to co vás naplňuje a těší a to tak často, jak to jen vaše možnosti dovolí. Tady ovšem nastupuje princ lží, který vám šeptá, co všechno potřebujete (nesmysly) a vy proto čas obětujete tomu, co sice rádi moc neděláte, ale přináši vám to prostředky na ty „nutné věci“. Výsledek je, že vás obklopují „úžasné věci“, které jste vždy chtěli vlastnit, ovšem stal jste se zvířetem a navíc v klecí. A to zvíře zuří na celý svět. Stanovte si priority v životě co nejdříve, dělejte to co vás naplňuje a budete se usmívat a to ne jenom na FB. 🙂 PS: Za případné chyby se omlouvám, česky se stále učím. 😊 To-My

  • Zajimavy clanek!👍Diky za nej!=)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 
 
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme